Nejčernější stránka naší duše

Dnes mám velikou chuť psát o věcech, o kterých lidé běžně nechtějí moc mluvit. O těch hnusných věcech, které na sobě nesnášíme, které se tak bedlivě snažíme ukrýt před vnějším světem a dělat, že neexistují.

Začneme ale hezky od začátku. Čím to, že se tu svou odvrácenou tvář snažíme tolik skrývat?

Asi není žádným překvapením, že to začíná v dětství, kdy jedna naše část je chválena a podporována a ta druhá, která se jaksi nehodí, je v lepším případě ignorována, v horším případě třeba i trestána. Jednoduše cokoli, jen ne přijímána.

Lásku jsme si museli zasloužit. Proto je jedním z největších problémů žen „syndrom hodné holčičky“. To je přesně to, jak jsme se snažily mít jen to dobré, co je v nás, aby nás ti druzí měli rádi, dělat pro ostatní vše, co jim na očích vidím, nejlépe až do totálního vyhoření.

Oh, myslet na sebe? No to vůbec, to je sobecké.

Pochválit se za něco sama? Ani jako, samochvála přece smrdí.

Dovolit si říct svůj nesouhlasný názor? Ale ne, tak já se raději přizpůsobím, však o nic nejde…

Říká vám to něco?

Já tak žila. Docela dlouho, vlastně skoro celý svůj život. Nutno podotknout, že mi to absolutně nevadilo. Užívala jsem si život. Ono se s tím dá žít, asi nás to nezabije… Nebo? (pozor na to, psychosomatika je sviňa :-D)

Mě vyléčily děti.

Když jste najednou 24/7 s nějakým tvorem, kterého sice bezmezně milujete, ale…

Ale jste s ním 24/7, to snad mluví za vše ne?

To pak začnou ti kostlivci z těch skříní vylézat. Což vylézat, oni z nich přímo tryskaj. Uf, brutálně a jsou úplně všude. Skoro jako ve Walking dead :-D

Naše milé dětičky jsou nám totiž zrcadly, které neukazují jen tu naši krásnou půlku. Ukazují i tu „hnusnou“. Tu, kterou nechceme vidět. Tu, před kterou se snažíme skrýt. To nemůžu být já, já jsem přece taková nikdy nebyla. Anebo ano?

Zajímavé vskutku. Kéž by se tohle bývalo stalo jen mě, prostě bych se objednala k Chocholouškovi a dobrý, ale tohle je něco, co se děje spoustě lidem a jak říkám… Zavřeme to do skříně a budeme dělat, že jsme uklidili. :-)

Kéž by to tak fungovalo, co?

Znáte třeba  ty chvíle, kdy vám to s dětmi tak žalostně nejde, že si říkáte, že musíte být ta bezkonkurenčně nejhorší máma na světě?

Napadá vás někdy, že vaše děti jsou v podstatě chudáci, že musí mít takovou mámu, jako jste vy?

Už vám někdy přišlo na mysl, že jste ty děti vlastně ani nikdy mít neměla?

A lynčujete se za to? Utápíte se v takových myšlenkách? Omíláte si to pořád dokola, jak jste hrozná a špatná a já nevím co?

Co s tím?

Musím říct, že přesně jako všechno ostatní v životě, je návod na to, co s tím, vážně jednoduchý.

PŘIJMOUT TO. PŘIJMOUT SE. SEBE SAMU. SE VŠÍM VŠUDY. Není třeba už čekat na to, až nás někdo schválí, že jsme v pořádku. Nemusíme pořád jen očekávat od ostatních tu lásku, uznání, …

Můžeme si to přece dát samy.

Není třeba proti své druhé půlce bojovat. Pokud se sebou nastolíme mír, bude se nám lépe dýchat, lépe žít.

Já v životě udělala spoooustu spoooustu věcí, za které jsem na sebe vůbec ale vůbec nebyla pyšná. Ale víte co? Proč si něco vyčítat? Má to nějaký smysl?

Není třeba jen lepší si říct, že jsem v tu chvíli dělala, jak nejlépe jsem uměla? A že kdybych to bývala uměla lépe, určitě bych to bývala udělala?

Je něco, co si teďka vyčítáte? Nebo třeba už delší dobu?

Zkuste se vrátit do té chvíle, kdy se to stalo. Co se s vámi dělo? Jaké byly vnější a vnitřní okolnosti? A uměla jste to lépe?

Ne?

Má tedy jakýkoli smysl si něco vyčítat?

Za všemi méně i více nedobrými lidskými činy vždy byl je a bude pouze nedostatek (sebe)lásky.

Proto, pojďme (si) ji dát. Přivítejme své stíny a zalijme je Sluncem, pak nás nebudou tolik strašit.

A teď vstávat a cvičit!!! (Ano, jsem matka a ano, máme teď období Boba a Bobka :-D)

Mám pro vás takové malé cvičeníčko, pokud nevíte jak takové přijetí probíhá. Stačí se myšlenkami ponořit do sebe a do toho nelibého pocitu ze sebe sama, a UZNAT, že jste taky jen člověk a děláte jak nejlépe umíte.  Když dáte pochopení sama sobě, učíte tím zároveň své děti a okolí dělat to samé.

A to už za to přece stojí ještě víc, no ne?

Váš „taky jen člověk“,

 

 

Jsem žena, která zbožňuje život, máma dvou malých míšených dětiček, veliká milovnice Turecka, bloggerka a svobodná podnikatelka a o tom všem píšu upřímně a s humorem sobě vlastním :) Více o mně se můžete dočíst tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.