ROZVOD – Cesta k lepším vztahům?

Dnes je to přesně rok od chvíle, kdy jsem se oficiálně stala rozvedenou paničkou. Tento článek píšu opravdu otevřeně a z hloubi duše. Je to proto, abych toto téma mohla jednou pro vždy uzavřít.

Rozvod. Ožehavé téma. Zaslechla jsem názor, že když je žena rozvedená a ještě ke všemu má dvě děti a ještě k tomu s Turkem, no to jí už končí život, chápeš :D Totální společenské stigma. 

Ano, pokud tomu uvěříš, stane se to tvou realitou. Já tomu věřit odmítla. 

Jak si vůbec troufám mluvit o lepších vztazích, když mně samotné krachnul jeden z nejdůležitějších – s otcem mých dětí?

No právě proto! 

Víte, kdy začíná rozvod? 

Už v momentě, kdy jdete do vztahu s novým partnerem s nadějí, že se změní. 

NEBO pokud musíte změnit sami sebe, abyste spolu vůbec mohli být. 

ANO. Přesně v tento moment začíná rozvod. Stavíte tak totiž svůj vztah na velmi vratkých základech a pak stačí, když zafouká vítr (a v podobě dětí tornádo) a domeček spadne.

U nás to byla právě ta druhá možnost. Já změnila, lépe řečeno pohřbila, část sebe, abychom spolu vůbec mohli být. Proč jsem něco takového, probůh, udělala?

Protože jsem nebyla upřímná sama k sobě a navíc jsem tehdy byla psychicky značně oslabena z předchozího zlomeného srdce a nechtěla ztratit dalšího člověka. Samozřejmě, že to zpětně vnímám jako chybu. Hlavně proto, že jsem tím uškodila nám oběma (respektive čtyřem). Jenže čas už nevrátím a jediné, co můžu udělat, je poučit se pro příště.

Být upřímná sama k sobě, být zamilovaná sama do sebe, být pevná ve svých hodnotách a v tom, jak chci žít, je absolutní ZÁKLAD skvělých (nejen) partnerských vztahů. 

Tohle bych chtěla tesat do kamene a hlásat všude, kudy chodím. 

Všímáte si, kolik lidí je ve svých vztazích nespokojených? Každý druhý nadává na svého partnera, ale je příliš slabých, něco s tím udělat.

Nabádám snad lidi, aby se rozcházeli, rozváděli při první bouřce? Rozhodně NE. Já jsem největší propagátor krásných láskyplných vztahů a myslím si, že takový může být každý, POKUD na něm budou chtít pracovat oba dva.

Pokud oba partneři přijmou nejprve sami sebe a pak navzájem jeden druhého přesně takové, jací jsou, bez snahy chtít někoho změnit, pak má každý vztah na to, aby byl úžasný. 

Ale často bývá jeden, v nejhorším případě oba partneři pasivní a na ničem pracovat nechtějí. A trápí se.

A já se ptám. Opravdu je život o tom, se trápit ve vztahu, který už mi nedává smysl? 

NE. NE. A ještě jednou NE. Kvůli NIKOMU. Ani kvůli tomu, že bych partnera zranila, ani kvůli dětem. 

Protože zůstávat s někým z lítosti, je nefér právě nejvíc vůči tomu partnerovi.

Protože zůstávat s někým kvůli dětem, je nejhorší právě vůči těm dětem. Ony to cítí. A nejhorší je, že dostávají do vínku příklad toho, jak vztahy fungují. Zeptejte se sami sebe: Chtěli byste, aby vaše děti měly se svým partnerem takový vztah, jako máte vy s tím svým? Hlavně ženy, pokud máte dcery. Chtěly byste, aby vaše dcera měla jednou přesně takový vztah se svým partnerem????

Moje vlastní odpověď byla ne. I přesto, že jsme v podstatě měli docela hezký vztah. Pořád jsme si měli o čem povídat. Pořád jsme se spolu smáli a když se sejdeme, pořád ještě smějeme. Pořád jsme spolu chodili na procházky a trávili čas diskuzema. Pořád se o mně hezky staral a já taky myslela na něj. Dodnes chci, aby byl šťastný a jsem přesvědčená, že jsem dětem vybrala vážně skvělého tátu, který by pro ně snesl modré z nebe. 

Ale jak jsem říkala, vratké základy jsou vratké základy a když je najednou chcete stavět a renovovat, ale partner by vše chtěl mít tak, jak to bylo a nic renovovat nechce, protože je přesvědčený, že je vše tak, jak má být a vy najednou říkáte, že jste od začátku v podstatě lhali, byť nevědomě. 

Tak najednou zjistíte, že buď může být plně šťastný jeden NEBO druhý, ale oba dlouhodobě šťastní nebudete. A můžete se snažit vysvětlovat a vysvětlovat a vysvětlovat, hodiny a hodiny, ale když se nechápete a nikam to nevede a je čím dál tím dusněji, očividně to vysvětlujete špatné osobě. 

Lidé většinou neukončují nevyhovující vztahy ze STRACHU. Čeho se ale bojí?

Že toho druhého zraní? Takto je ale zraňují daleko víc. Nedávají druhému možnost být s někým, kdo je bude milovat přesně takové, jací jsou a v podstatě je to velmi sobecké.

Nebo mají obavy z negativních emocí druhého? Vzteku? Lítosti? Zoufalství? Pomsty?

Ano, tohle vážně bolí. Ale zase. Jinak si nedáváte prostor pro budoucí kvalitnější vztahy. 

Navíc, je to jako s bolavou osmičkou. Buď si ji necháš vytrhnout a daleko rychleji se zahojíš, anebo se natolik bojíš bolesti při vytahování, že ji tam necháš hnít a dělat daleko větší neplechu. 

Jsem tedy pro, aby vztahy, které nefungují byly ukončeny?

Ano i ne. 

Lidé totiž potřebují pochopit, že tak jako tak je čeká velká práce na sobě. 

Moje rada je hlavně taková: Nejdřív začni pracovat na sobě. Na tom, aby ses do sebe šíleně zamilovala. Abys chápala, jak boží seš. Aby sis byla vědomá své vlastní hodnoty. Abys chápala, že jsi naprosto úžasná taková, jaká jsi, i se všema svýma neduhama i se svým velkým zadkem, i s tím jak jsi příliš hlučná, nebo třeba příliš tichá, moc taková nebo maková. Prostě se do sebe zamiluj. 

A AŽ jakmile tohle budeš mít vyřešené, pak se můžeš lépe rozhodnout co teď. Je možné, že na tvou sebelásku tvá drahá polovička zareaguje tak, že budeš příjemně v šoku a budete mít druhé líbánky, anebo si uvědomíš svou hodnotu natolik, že ti váš vztah přestane dávat smysl, ale už budeš silnější udělat ten krok. 

A ta druhá možnost právě byla to, co jsem udělala já. 

Makala jsem na své sebelásce a sebevědomí (a na byznysu) natolik, že jsem pak byla tak silná, abych to ukončila a prošla tím nejnáročnějším obdobím plného výčitek, obviňování, pláče a pochyb.

Je to sice rok, co jsme rozvedeni, ale od sebe jsme už skoro tři roky. Ten první půlrok byl ku.va náročný. Nebudu říkat, že ne. Ale stálo to za to?

Bezpochyby ano. 

Co se tedy změnilo jen za poslední rok, od toho, kdy to máme potvrzené na papíře?

Vybudovala jsem si v sobě představu krásného, láskyplného, podporujícího, radostného, vášnivého, bláznivého, svobodného, inspirativního vztahu. Napsala jsem si, jak by takový člověk, se kterým chci být, měl vypadat. Jako první bod tam bylo: „Absolutně mě miluje a zbožňuje přesně takovou, jaká jsem.“ 

Bylo tam toho teda mraky, ale tohle bylo to nejdůležitější. 

A pak jsem tomu hlavně potřebovala uvěřit. Na nástěnku jsem si dala dvě fotky párů, kteří mají fakt nádherný inspirativní vztah. Obklopovala jsem se lidmi z nádherných komunit a potkávala takových párů čím dál, tím víc a radovala se spolu s nimi z jejich štěstí. 

A v neposlední řadě jsem si ve svém životě pro nového partnera udělala místo. Vyčistila všechny předchozí vztahy. A vědomě se rozhodla: Ok, teď už jsem připravená a přála bych si někoho vpustit do svého života. 

Trvalo to tři měsíce a do života mi skutečně přišel partner, se kterým to je přesně takové, jaké jsem si přála – krásné, láskyplné, podporující, radostné, vášnivé, bláznivé, svobodné, upřímné, v pravdě, inspirativní, dost mimoňské, ale naše :-) (a už dost, nebo bude mít frňák nahoru :-P)

Rozvod byl tedy pro mě takový výbuch. To staré muselo umřít, aby se mohlo zrodit něco nového. 

Samozřejmě, že je mi někdy líto, že jsem bývalému muži ublížila. Samozřejmě, že je mi líto, že děti nemají mámu a tátu spolu. Ale věřím, že jednou to pochopí, stejně jako já zpětně chápu, proč se rozvedli naši a jsem za to vlastně ráda :-)

Vám přeji krásné naplněné vztahy, jak samých k sobě, tak i s druhými.

A nejlépe se poučte z chyb mých. Někdy to vážně stačí. Nemusí všechno člověk zažívat na vlastní kůži ;-)))