Jak můžu být vůbec šťastná, když se mi rozpadlo manželství?

A vy jste se rozešli? A jak to zvládáš? Jsi ok? Takové otázky často dostávám a většinou jsou lidé v šoku, když odpovím – mám se fantasticky, děkuju :-) A přitom to není žádná ironie.

Je to snad proto, že bych v našem vztahu byla nešťastná, mlácená, vykořisťovaná a já nevím co všechno? Je to snad tím, že bych svého muže už nemilovala? Je to snad tím, že mám jiného? NE. NE. A ještě jednou NE. Ani jedna jediná možnost není správně.

Mou odpověď spousta lidí (včetně mého muže) nikdy nepochopí. A to je právě ten důvod. 

Jsem to zase já

Přestože ho pořád miluju a docela často mi chybí, užívám si to, že jsem to zase já. 

Přijde mi, že jsem s manželstvím a dětmi úplně totálně zazdila samu sebe. To, kým jsem do té doby byla, co jsem si užívala. Najednou jsem žila totálně jiný život a když jsem chtěla žít trochu jinak, víc po svém, nebyla jsem pochopena. A já se s tím prostě odmítla smířit. 

Kniha Smysluplné vztahy, moc doporučuju

Myslím, že člověk může být ve vztahu skutečně šťastný a sám sebou jen pokud je přijímán přesně takový jaký je. Spousta lidí žije ve vztahu, kde každý čeká až se ten druhý změní, případně kde se třeba každý vyvíjí úplně někam jinam, jen proto, že je to standard ve společnosti. Kvůli dětem, chápej. 

A s tím já nesouzním. Já myslím, že život máme každý jen teď a tady. Nic jiného neexistuje. Navíc naše děti máme jen půjčené na jistý čas. Jsme jim průvodci a jakmile naše mise skončí, oni se rozletí a co pak zbude nám, když jsme vše celý život přizpůsobovali jim????

To je to ono prázdné hnízdo. 

Ale to já nechci. Já chci děti naučit jak žít a užívat si to.  A děti se učí nápodobou jak všichni víme :-)

Když se duše vzdálí jedna od druhé

Vnímám, že ke konci našeho vztahu si naše duše nakonec nedokázaly rozumět. Každý jsme se vyvíjeli jiným směrem a bohužel prostě ne k sobě. To se někdy stává. To neznamená, že bych jej přestala mít ráda, nebo že by mi něco zlého udělal. Jednoduše jsme se rozcházeli v představách o společném životě. A proto že se mám ráda, tak se nebudu snažit škrtit někde, kde se to začíná cítit blbě. Kvůli dětem .

Víte, nebylo a není lehké se od tohohle zažraného programu “kvůli dětem” oprostit. Tady je to ale o prioritách. Když pochopíme, že první musíme být spokojení a šťastní my sami a z přebytků našeho štěstí ho můžeme posílat teprve dál ostatním a zářit na všechny strany, místo toho se zcela marně snažíme učinit šťastnými všechny ostatní a kde jsme my? Není čas přece. Až děti vyrostou ……? 

Žijeme teď. Kdo ví, jestli tu ještě budeme za x let? Navíc nikdo jiný NENÍ zodpovědný za NAŠE štěstí. Představte si, že váš partner ani vaše děti NEJSOU zodpovědní za vaše štěstí. JEN a JEN vy sami. 

Už jen samotné očekávání, že náš partner by nás měl dělat šťastnými je zcela mimo. 

A proto… Ano, chybí mi, zažili jsme spolu skvělé časy. Ano, teoreticky se zase jednou náš vývoj spojí do společné cesty a já za to budu nejvíc vděčná a dokonce bych si to přála, ale TEĎ … Teď jsem šťastná, protože dělám co mě baví, s lidmi, kteří mě baví, mám za to příjem, který mě baví, mám spoustu času sama pro sebe a děti … Ty mají naprosto úžasného tatínka, parťáka, na kterého se můžou kdykoliv obrátit a tomu se říká čirá vděčnost až do poslední buňky těla. A proto se mám fantasticky a doufám, že vy taky, moc vám to přeju :-)