Konec vyhořelým matkám

Čtu to všude pořád dokola. Hlavně tam, kde se šíří respektující rodičovský přístup a kontaktní rodičovství.

„Už nemůžu. Jsem vyčerpaná. Jedu z posledních sil. Nemám na ně už trpělivost. Pořád po nich jen řvu.“ A další podobné věty.

Takže mámy. Mám pro vás jednu otázku.

Jak moc se máte rády?

Už slyším odpovědi, že se rády máte. Ale je tomu opravdu tak?

Kritizujete se někdy? Vyčítáte si něco? Třeba to, jak se chováte ke svým dětem?

Ano?

V tom případě je úplně jasné, že se moc rády nemáte. A proto píšu tenhle článek. Protože mi drásá srdce, číst to pořád dokola a dala jsem si za cíl to změnit :)

My mámy máme tendenci se pořád starat o ty druhé, o své děti, svého manžela, své rodiče, psy, … a já nevím co ještě. Ale staráme se taky pořádně o sebe?

Víte, když se pořádně o sebe nepostaráme, jak pak můžeme dobře pečovat o ty druhé? (a budu teď hlavně mluvit o dětech)

Když nemám z čeho brát, jak potom můžu být na své děti pořád milá?

A když se o sebe pořádně nestarám, co tímto potom učím své děti?

Víte, já to ještě donedávna moc neřešila. Prostě jsem se nějak snažila přežít to, že je syn ještě maličký a říkala jsem si, že za chvilku přece vyroste. A jak už začal vyrůstat a začalo to být trošičku lepší (ano, opravdu jen trošičku) bum a přišla dcerka a ta hrůza začala na novo.

Jenže mě to tak přestalo bavit a místo stěžování si, jak je to příšerné jsem se jednoho krásného dne zeptala sama sebe: „Opravdu to chci jen přežít?“ Odpověď byla jasná a tak jsem se sama sebe začala ptát na otázku, kterou doporučuju všem z vás.

JAK si to můžu zpříjemnit?

A opravdu opravdu opravdu jsem trvala na tom JAK. Protože ono říct si, že to nejde je snadné, to je fakt, ale takovým stylem to fakt budeme muset jen přežít. Spokojit se s tím, že nevím, by pro vás neměla být možnost. Prostě ji zavrhněte. Neexistuje. Takže – JAK by to šlo?

Víte, když byl na světě jen syn, tak jsem to neřešila, protože je to chlap a o chlapy se třeba přece jen někdo v budoucnu postará, že jo. Ale s příchodem dcerky jsem si hluboko uvnitř uvědomila, že pro NI musím jít příkladem. JI musím naučit, jak se mít ráda a nenechat se ušlapat okolím, názory druhých, všemi svými musím a měla bych. JI musím ukázat, jak mít ráda samu sebe.

A proto jsem sebelásku začala praktikovat. Pořád to ještě není dokonalé, ale o to už mi ani nejde. Pořád ještě křičím. Jsem prostě cholerik. A víte co je zvláštní? Donedávna jsem si myslela, že jsem kliďas. Přišel syn a ve mně se probudil cholerik. A já to začala odmítat. Začala jsem odmítat část sebe sama a to je hodně bolestivé pro duši, víte?

Když se snažíme odmítnout nějakou část sebe sama, vlastnost, která se nám třeba nelíbí, tak to naši duši bolí a to se potom zákonitě projeví někde, kde nechceme, aby se to projevovalo.

Je důležité, abychom se naučily se přijmout se vším všudy. Mít se rády takové jaké jsme. Se všemi našimi chybami. I ty jsou naše. Je důležité se do svých chyb zamilovat. A tím myslím i chyby, které děláme.

ANO. Nekecám. Fakt se do nich zamilujte! Víte proč? Protože jen skrz chyby se učíme, jak příště ano, jak příště ne. Tak to prostě je, tak proč se za chyby kritizovat?

Tím, že se za ně kritizujeme si akorát ubližujeme.

Kdybychom viděly, jak je někdo hnusný na naše dítě, jak mu psychicky ubližuje, taky bychom jenom tiše přihlížely? Asi ne, že. Tak proč to děláme samy sobě?

SEBELÁSKA.

Jak tedy na ni?

Krok č. 1: Chvalte se

Chvalte se za každou „blbost“. Každou chvilku si najděte něco, za co se pochvalte. Pořád si připomínejte, jak jste skvělé a jak to úžasně zvládáte. Teď si možná říkáte, že to tak není. A já vám musím oponovat. Myslíte, že třeba váš muž by to zvládl lépe? Ani náhodou! Takže se pochvalte. Nejdřív vám to může připadat divné se chválit. To nevadí. Začátky jsou vždycky „divné“. Jen do toho. Za chvilku už bez toho nebudete umět žít. ;-)

Tip pro vás: Dejte si někam upomínku „chválit se“, třeba na ledničku a vždy, když půjdete kolem a uvidíte lísteček, pochválíte se. Za chvíli to bude automatické.

Krok č. 2: S okamžitou platností se přestaňte kritizovat

Křičela jste po nich? No a? Omluvte se, vysvětlete a pak se místo kritizování samy sebe, jak jste hrozná, pochvalte, že jste skvělá, že jste se dokázala omluvit a že jste s dětmi dokázali náladu krásně obrátit.

Krok č. 3: Odpovězte si na otázku: JAK to udělat, abych si dnešek užila? Abych byla spokojená?

A opravdu opravdu opravdu to udělejte. Protože pokud jen řeknete, to nejde, opravdu to nikdy nepůjde. Věřím, že všechny dokážeme najít nějaké řešení.

A poslední bonusový krok, který mi pomohl úplně nejvíc: MEDITUJTE.

Uff, už slyším, že nejste žádné jogínky ani nic podobného. Ale …

Představte si, že si doma přestanete uklízet.

Budete tam normálně žít dál, akorát už nebudete sahat na žádný úklid. Nebudete vynášet koš . Umývat nádobí po jídle. Uklízet hračky po dětech. Nebudete dávat oblečení do skříní. Nic.

Jak to tam bude vypadat první den?

Cože? Fakt je to tak snadné? Ano. Takhle snadné to je. Tři plus jeden jednoduché kroky, které ale nic nezmůžou, pokud to opravdu neuděláte.

Pokud si jen řeknete, no jo, to je hezké, ale opravdu je neuděláte, nic se nezmění a právě jste vyhodily dvě minuty vašeho času, byť třeba sebevíce příjemného (doufám :)).

A teď už dost keců a pojďme konat. Takže, za co se právě teď můžete pochválit?

Já se třeba chválím za tenhle krásný povzbuzující článek, a vy? ;-)

PS: Co je psáno, to je dáno, raději to napište i do komentářů ;-)

PSS: A pro další inspiraci můžete pravidelně nakukovat semhle