Kde se berou nespokojené mámy a jak je vyléčit?

Nespokojená máma. Znáte nějakou? Přizná to vůbec nějaká žena, že na mateřské není moc spokojená? Že jí něco chybí? Že ač své děti miluje nadevše, uvnitř ji něco schází…?

Já taková byla (a někdy pořád ještě jsem). Ano, přiznávám. Ač lobuju za spokojené a naplněné mateřství, samotnou mě to někdy tak skolí, že si říkám, že to asi nedám.

Nedávno jsem byla na pobytu maminek s dětma (a pár odvážnýma tatínkama :))

Řeknu vám, nic lepšího už jsem dlouho nezažila. Tohle bylo přesně tak, jak si mateřství představuju. Jaké věřím, že by mělo být, aby ženy mohly být konečně na té mateřské stoprocentně spokojené. Jak to tedy probíhalo?

Představte si jednu velikou chatu se vším zařízením, které k životu potřebujete (teda krom pračky, ale to bychom mohli pořídit valchu, ne? :-D)

Uvnitř v té chatě je spousta mamin a jejich dětí různého věku. K dispozici mají okolní pozemek a okolo pozemku nádhernou přírodu.

Společně se starají o děti své i „cizí“, ty si spolu hrají, dovádějí nebo se i perou, ale mamky ví, že si to zvládnou vyřešit mezi sebou, tudíž zasahují jen, když dojde na pěsti  (a že došlo! to vám musí být jasné :-D )

Společně podnikají výlety, pokud se na to cítí a pokud ne, zůstávají v chatě a kochají se okolní přírodou a klidem. Společně í vaří, nebo naopak vaří jen jedna v klidu a zbytek je s dětma.  Mladší děti se učí od starších. Ty zase baví být ti chytřejší a zkušenější :-D Večer se sedí u ohně, o který se zase postarali muži. Sdílí se zažitky i krásy všedních dní…

Zní to jako idylka? No můžu říct, že pro mě to tak skutečně bylo. Proč?

NEBYLA JSEM NA TO SAMA.

Jedna z nejhlubších lidských potřeb je potřeba sdílení. Sdílení svých zkušeností, problému, ale taky štěstí.

Představte si ženu, která si žije spokojeným svobodným (nebo zadaným, ale pořád víceméně svobodným) životem, chodí do práce, po práci si zajde zacvičit nebo do kavárny, na pivko, … Když chce, má společnost, když ne, v klidu se kouká na film, čte si, třeba i hodně cestuje, chodí po horách, …

No jo, ale najednou má dítě! AHA! Za tu opovážlivost by zasloužila potrestat a tak ji zavřeme mezi čtyři stěny se řvoucím uzlíčkem a čekáme, že z toho bude celá odvařená, že bude zářit mateřským štěstím.

Najednou je sama. Má sice milujícího manžela. Jenže ten tráví velkou část dne v práci a když příjde domů srdceryvné výlevy jeho hormonama zblblé manželky ho v lepším případě trápí…

Přeháním? Možná.

Tohle ale byla má realita na začátku. A věřím, že jsem v tom nebyla sama.

Můžete namítnout, že existují mateřská centra, hřiště, parky, kde se mamky můžou sdružovat, nebo i u sebe navzájem doma.

To jistě ano, ale ten zbývající čas už jsou pak jen samy s dětmi, popřípadě hlídá manžel, babičky, chůvy, …

Ale co když ne? A co když ani to nestačí?

Vím, že existují mámy, pro které je rodičovství hlubokým smyslem jejich života, že jsou nadšené, že se mohou o někoho nepřetržitě starat a že je to naplňuje.

Jste taková?

Já ne.

V mém nejhorším období jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, že jsem divná a hrozná, když mě nebaví veškěrý čas trávit se svými dětmi a ještě k tomu jsem měla pocit, že od nich ani nemohu na chvíli odejít, protože by plakaly a měly by z toho trauma…

Ach ach, tolik zátěže je na jednu mámu až moc.

Snažíme se být silné a navenek působit, že je všechno v pořádku, ale akorát si tím zavíráme cestu k opravdovému spokojenému životu s těmi našimi prcky.

Jednou jsem takhle poslouchala Jardu Duška (kdo nezná, vřele doporučuji jeho videa na YouTube) mluvit o rodičovství. Zmínil pro mě jednu z nejúlevnějších věcí, které jsem kdy o rodičovství slyšela.

„Rodičovtsví je odsouzené k neúspěchu. S tím se prostě nedá nic dělat. Nevyčítejte si to, to je odkaz generací před námi.“

Nevím, jestli to myslel úplně takhle, každopádně já si to tak přeložila :-D

Zdá se mi, že teď u nás vládne trend kontaktního rodičovství, které je vskutku úžasné v jistém smyslu. Dokud ho nebudeme brát jako dogma, kterým se musíme řídit – aby naše děti neměli ta traumata přece.

Kontaktnímu rodičovství se v angličtině říká attachment parenting. Kdo mluví anglicky ten ví, že attach znamená přilnout, připoutat. Ano, máme si k sobě děti vyloženě připoutat.

Spát s nimi v jedné posteli, kojit na požádání kdykoliv, kdekoliv, být vždy empatičtí, nosit děti, důvěřovat pláči dítěte , komunikační bezplenková metoda je samozřejmostí, … a tak dále.

Ono to zní všechno tak krásně. Tak přirozeně. Láskyplně. Dokonale.

Jenže kdo to má sakra zvládnout? To už se nikde moc nepíše, že?

Málokdo má takovou rodinnou situaci, že ho tenhle styl rodičovství totálně nevyšťaví.

Skoro to tu teď může vypadat, že si myslím, že vyšťavené mohou být jen kontaktní mámy. No, řekněme, že to v jistém ohledu mají asi trochu náročnější, když běží k dítku kvůli každého zasténání :-)

Ale k tomu, aby vám na mateřské ke štěstí něco chybělo, nemusíte nutně tento rodičovský styl vyznávat.

O tom jak být spokojená i po porodu jsem napsala celý jeden e –book (a mám rozepsaný další, těšíte se? ;-))

Já sama přečetla miliony knížek na téma výchovy. Myslíte, že mi v něčem pomohly?

Ano, VÍM jak to dělat podle mě správně, vím co se mnou rezonuje. Jenže ta REALITA je dosti odlišná tomu, co se píše v moudrých knížkách.

Moudré knížky totiž myslí hlavně na spokojenost dětí ve smyslu komunikace s nimi. Ale snad ani jednou jsem se nesetkala s tím, že mámy by měly myslet především a v první řadě HLAVNĚ na sebe samy.

To v naší kultuře ještě není jaksi normální, že máma by měla být na prvním místě.

Ono to tak ale MÁ BÝT. Jde hlavně o JEJÍ spokojenost neb když bude spokojená ona, spokojenost celé rodiny pak bude samozřejmostí.

Tolik maminek se dává na poslední kolo u vozu. Tolik maminek si myslí, že je SOBECKÉ, když mají mít chvilku pro sebe a NIC nedělat. Přece ještě musí uklidit tohle a tamto a uvařit a vyprat a bla bla bla…

Ano, taky mám v sobě ten syndrom, i když o hodně slabší než některé mé kamarádky.

Ale pořád je ve mně červík té nepatřičnosti, když muž vezme děti ven a já nic nedělám. To prádlo by přece jenom chtělo posbírat, že….

Jen tak si ležet? To přece nejde.

No a taková meditace třeba? No tak to už je úplný blábol a ztráta času. A že by mi to jako dokázalo pomoct jo? No to tak…

Poznáváte se?

Když jsem poprvé zkusila meditovat, nevěřila jsem, co se mi to stalo. Byla jsem tak klidná a v pohodě. Jedna ranní meditace, jeden úžasný start do nového dne. Když se mi podaří ráno vstanout dřív než děti a pustit si do uší ten relax, vnímám, že ten den bývá o stoprocent lepší než dny, kdy mě vzbudí děti a já ani nemůžu pomalu rozlepit oči.

Milé dámy – mámy, spokojené jen na porvrchu, ale uvnitř strádající. Tento článek píšu pro vás. Jestli svými řádky pomůžu alespoň jedné z vás k pocitu úlevy, budu šťastná. Pokud alespoň jedné z vás spadne kámen ze srdce, že nejste divná, když nevypadáte jak z reklamy na mateřství, budu ještě šťastnější :)

Celková spokojenost jak mateřská tak ta životní totiž nestojí jen na jednom pilíři. Chtěly byste je znát všechny? V e-booku jsem je rozepsala ;-)

Krásně o sebelásce píše Eva Paclíková, moc dopručuji :)

Když se spokojíme s málem, třeba jen s tím, že jsme přece aspoň všichni zdraví, že ten miminkovský a batolecí čas jednou přejde. To není ono. ( A hlavně, duše, která strádá si brzy může nějakou nemoc i přivolat – z vlastní zkušenosti :-))

CHTĚJME VÍC!

Chtějme být opravdu a naplno spokojené! My ženy máme moc zlepšit tenhle svět! Ale jen když budeme uvnitř opravdu, skutečně a vřele spokojené a šťastné samy se sebou.

Nemilujte jen své děti, ale především a hlavně samy sebe. Jen tak může být tento svět lepším místem. Jen tak se naše děti taky naučí milovat samy sebe a tak to půjde dál a dál a dál …

Jestli byste rády četly výplody mé klávesnice i příště, můžete mi olíbit stránku nebo si mě přidat do přátel ( na svou zeď přispívám pravidelněji :)) a už vám žádný neunikne :-P