Neničme dětem život

Když se ženě narodí děti, stane se jedna pozoruhodná věc. Normální osoba, která se do té doby nacházela v čistě dospěláckém světě se najednou ocitne ve světě dětském.

Dospělácký svět, to je ten, kde se člověk řídi pravidly, které vymysleli jiní a jedná tak, jak se od něj očekává a zároveň ztratil spojení se svým nitrem, většinou ani netuší, co od života chce, protože ani nemá čas na to přes všechny své povinnosti myslet.

Celý týden chodí do práce, která ho nebaví, prudí se s šéfem, kterého nesnáší, na konci týdne si opije čumáček, s kámošema si zanadávají, jak je to na nic a v neděli už je celý na prášky, že je zítra zase pondělí a celé to začíná na novo a pořád takhle dookola (s různými obměnami). Nemají to tak samozřejmě všichni, ale spousta z nás.

Ach ty škatulky

Víte, kdysi dávno, když se ten člověk narodil do tohoto světa věděl naprosto přesně kdo je a proč sem přišel. Jenže pak přišli dospěláci a začali ho formovat do všech svých škatulek a očekávání a tohle SE musí a tohle SE nesmí, ne, opravdu je jedno, že ty to chceš jinak, takhle to tu máme a ty se musíš přizpůsobit, musíš se učit milion věcí, které ti budou v životě stejně na nic.

Proč? No, protože SE to tak přece dělá tak drž hubu a krok a hlavně dělej, co od tebe chceme a dobře se uč, ať máš jednou dobré povolání.

My všichni jsme tak taky vyrostli, taky jsme to museli zvládnout a jsme všichni v pohodě. A hlavně se nerozčiluj a nevztekej, tohle my tady netolerujeme, na všechno říkej ano a zapomeň, co od života chceš, protože nám je to úplně fuk.

Ano, přesně tak, je nám úplně jedno, že naprosto vynikáš v tomhle, musíš totiž umět ještě všechno ostatní. Nikdo přece v životě nedělá jen to, co ho baví, každý musíme dělat i věci, které nesnášíme! Proč? Tak to prostě je a co je to vůbec za blbou otázku?!

Jde ti matika a jsi v ní úplný génius? No a? Pokud k tomu nezvládáš i biologii, dějepis, společenské vědy a češtinu jsi totální blbec a k tomu ještě dyslektik a dysgrafik a tady máš na to papír a buď rád, že jsi ještě dopadl tak dobře.

Umět všechno průměrně nebo v jednom skutečně vynikat?

Taky bys totiž mohl být aktivní člověk, pro kterého je problém vydržet 6 hodin sedět na zadku v lavici, to by ti hned napsali, že jsi hyperaktivní, dali by ti nálepku problémového a nejlépe bys i dostal prášky na zklidnění. Jo, že z tebe mohl být skvělý sportovec třeba? No a , to nikoho nezajímá, dneska máme v rozvrhu češtinu, dějepis, matiku, biologii, fyziku, … Ne, tělocvik dnes nebude, na ten není čas.

A takhle ten mladý člověk vyrůstá a pomalu zapomíná na to, kdo je a proč je tady. Plní přání otatních, dělá, co SE musí, aby měl jednou to dobré povolání, tu JISTOTU.

Nakonec má třeba i slušnou práci, ale jeho srdce stejně strádá, protože nenaplňuje poslání duše. Zní to možná až esotericky, ale ve skutečnosti nejšťastnější a nejspokojenější lidé na světě objevili svůj potenciál, našli své poslání a naplňují jej. Proto takoví lidé nikdy nevyhoří z práce, která je sice dobře placená, ale ve skutečnosti je akorát vysává.

No je toto normální? Člověk už si ani nemůže jen tak skočit z mostu?!

Už je to nějaký ten rok, co jsem z dospěláckého světa pryč, ale mám pár bezdětných kamarádek a když poslouchám jejich vyprávění o tom jejich světě, nechápu.

Za ty roky v dětském světě se mi totálně překopaly hodnoty. Díky Bohu, že jsem se stala mámou a mohla jsem na čas z toho odejít.

Už chápu, proč se mateřské říká dovolená.

Člověk totiž může vypnout tu svou naučenou a kulturně zformovanou část a může, někdy dokonce musí, se přepnout do svého skutečného já. Do svého nitra. Může se zase začít zkoumat, kdo je, co jej baví, co jej naplňuje, má konečně zase možnost dostat se zpátky k tomu svému poslání.

A naše děti jsou k tomu úžasní pomocníci. Mám dokonce takový dojem, že děti nové doby jsou tu přesně proto, abychom se my všichni probudili a mohli pustit všechny ty naše nefunkční „mělo by SE“.

Ale víte, on to je celkem proces a rozhodně to není jednoduché. Někdy to dokonce dost bolí. Za ta léta jsme pohřbeni pod všemi těmi nánosy, utlačeni všemi povinnostmi a „takhle SE to dělá“.

Ale stačí chvíli pozorovat děti. Jejich svět je tak nádherně nekomplikovaný. Ony tak krásně bojují proti našemu systému (ano co si budeme povídat, někdy je to dost k vzteku).
Ony to všechno ještě ví a řekla bych, že dost nechápou, proč jsme tak upjatí :)

Svět s dětma se mi dost zalíbil. Člověk s nimi zjisí, jak je ten život krásně jednoduchý a že složitým si ho děláme my sami. Ale vlastně se není ani čemu divit, jsme už tak naučení.

A proto doufám, že se mi povede své děti podpořit, aby si zachovaly spojení se svým nitrem, aby jednou mohly být skutečně šťastné a nežily svůj život pro někoho jiného, ale pro sebe.

A pro nás dospěláky si přeji, abychom se dokázali vrátit k tomu, pro co jsme tu přišli, abychom jednou odcházeli naplnění a s pocitem, že jsme si to tu pořádně užili.

Pokud souzníte s tím, co tady píšu, budu ráda, když se ke mně přidáte na FB nebo na Instagramu, třeba zjistíme, že toho máme společného víc a můžeme se více propojit a vzájemně se obohatit :)