Příběh jedné jizvy

Její nejhlubší přání se stalo skutečností. Byla těhotná a cítila vzrušení celým svým tělem. Za devět měsíců tady s nimi bude další člověk. Člověk, kterého stvořili oni svou láskou. Bylo to něco neuvěřitelného. Srdce jí splašeně tlouklo nadšením.

Když to říkala svému muži, stalo se to ještě opravdovější. Byl překvapen, ale v očích se mu zářila radost. Budou rodina. Jakoby tomu stále nemohli uvěřit.

Čas plynul a ona začala zjišťovat všechny možné informace o porodu. Její kamarádka už za sebou jeden měla. Prý byl krásný. Cože? Porod a krásný? Slyšela to poprvé, ale hned ji to nadchlo. Každý den věnovala spoustu času hledání možností, jak zařídit, aby i její porod byl krásný.

Četla a četla. Znovuzrozený porod se stal její biblí. Ano, takto je to správně. Takto to chci. Přirozeně a krásně, říkala si. Takto to bude.

Že by to celé mohlo být jinak, to ji vůbec nenapadlo. Za příšerné porody si přece ženy můžou samy, myslela si. Ony a lékaři, kteří zasahují do přirozeného procesu. To ona nikdy nedovolí. Věřila si.

Těhotenství měla krásné. Užívala si to. Než přišel poslední měsíc – to se s mužem rozdělili. Ne, že by se rozešli, to ne, ale byli přinuceni žít každý jinde s tím, že po porodu se opět sejdou. Byla z toho šíleně ve stresu. Velmi se těšila až konečně porodí a všichni se sejdou, tentokrát tři.

Všechny ženy okolo ní rodily před termínem a ona proto čekala to samé.

Své dítě, které v ní rostlo, pořádně nevnímala. Celou svou hlavou byla přesvědčená, že za chvíli už bude venku. Všechno připravila, oblečení pro mimino, látkové plíny, tašku do porodnice, porodní plán, odhodlání a… čekala. A čekala. A čekala.

Najednou přišel termín a nic se nedělo. Přišlo první rozčarování. Jak to, že se ještě nic neděje? No nic, teď už to určitě bude. Dneska v noci.

Usnula. Probudila se ráno, stále dva v jednom, jak pořád kolem sebe slýchávala. Aha, tak nic, říkala si, další desetikilometrová procházka svižným krokem, další noc, další ráno, chůze do schodů, umývání oken, hektolitry maliníku, další noc, další ráno, další prohlídka v porodnici, další monitorování, další šťouchání do břicha, aby tam byly ty správné ozvy, další noc, další ráno, …

Miláčku, tak už pojď, už můžeš, honem pojď k nám, už se Tě nemůžeme dočkat, snažila se s ním mluvit.

Další ráno. To už ji v nemocnici hnali na vyvolání. Ona ale ještě pořád věřila, že děti přece ví, kdy mají přijít na svět.
Její dítě se ale rozhodlo jinak. Velice se mu u ní líbilo a tudíž se nikam nechystalo. Chtělo být uvnitř tak urputně, že ho nevyhnaly ani dva ricinové koktejly.

Máma ztratila trpělivost. Dostala strach. Co když je s ním něco špatně, říkala si.

Dostavila se proto na vyvolání. Ten den byla tak nadšená, že její maličký už brzy bude s ní, že jí celou radostí začaly lehké stahy. To ale ona, naprosto odpojená od svého těla, vůbec nepoznala. Nechala si do sebe nacpat tabletku. Pan doktor ji přitom oznámil, že má čas do osmi do večera, jinak že z ní maličkého vyjmou císařským řezem. Proroctví bylo vyřčeno…

Do té doby na takovou možnost ani nepomyslela.

Slzy se jí ze tváří kutálely jedna za druhou, ne a ne přestat. Její máma tam byla s ní, aby ji podpořila. Po nějakém čase dojela i její dula. Trochu ji uklidnila a pořád očekávaly, že se konečně začne něco dít… Nezačalo. Strach celý proces zastavil. Hodiny nelítostně ubíhaly, ale to maličkého chlapečka v bříšku vůbec nezajímalo.

Přišla půl osmá večerní a další monitor. Už nemohla sedět v křesle. Dělalo se jí nevolno. Ozvy jejího chlapečka se začaly zpomalovat. Klesly jednou. Dvakrát. Třikrát.

Porodní asistentka ji okamžitě napíchla žílu a ortel zněl jasně – operační sál.
Ozvy zase klesly. Přišel strach. Strach, který ještě v životě nezažila. Strach o život svého dítěte.

Ležela nahá na operačním sále a čekala na doktora. Přišel a zhnuseně pronesl o nezodpovědných matkách, které svým postojem ohrožují své děti.

Takto hrozně se ještě v životě necítila. Strachem bez sebe. Ponížená. Opuštěná. Slabá. Bezmocná.

Když se probudila, její máma a dula už stály u ní. Plakala. Přes její vzlyky ani nebylo rozumět, že se ptá, jestli je její chlapeček v pořádku. „Je v pořádku?“ „Je v pořádku?!“ Ano, je v inkubátoru, byl podchlazený, ale je v pořádku.
Ukázaly jí video, jak pláče v inkubátoru. Plakala ještě víc. Její miminko, tak bezbranné. Otevíral a zavíral pusinku.

Hledal svou mámu.

Jenže ona tam s ním nebyla. Už neplakala, přímo křičela. Zradila ho. Měl být u ní, ale není. Chtěla, aby jí ho donesli, ale doktorka řekla, že je podchlazený, a že musí ještě nějaký čas zůstat u nich. „Já ho zahřeji u sebe“ říkala. Prý to nejde. A tak čekala a čekala, zatímco její malé miminko ji zoufale hledalo. Nedočkalo se. Vyčerpáním uslo.

Za nějaké dvě hodiny opět požádala sestru, aby jí ho už donesli. Prý se zeptá, jestli už je to možné. Když se vrátila, řekla, že maličký spí. Novopečená máma koukla na svou dulu, která na ni jen souhlasně kývla a řekla, ať si ho vezme k sobě, že usne znovu u ní. Konečně jí ho mohli přivézt.

Když ho poprvé uviděla, byla štěstím bez sebe. Byl tak nádherný. Konečně byl tam, kde je jeho místo. U svojí mámy. Hnedka, když byl na ní, přisál se. Nemohla tomu uvěřit. Slyšela, že s tím mají děti po císaři problém. Její maličký byl ale násoska. A násoskou už zůstal. Od té doby byl na ní přisátý hodiny a hodiny denně a jí to vůbec nevadilo.

Všechno dobře dopadlo, dalo by se jistě říci. Měla přece zdravé dítě. Ano, to měla. Byla za to taky nadevše vděčná.
Jenže ona přesto cítila zlost. Příšerný vztek, smutek a zklamání.

Byla smutná, že její maličký nebyl hned po narození u ní, ale že první, co na tomto světě zažil byla prázdnota, když nenašel svou maminku.

Bylo ji tak líto, že první, kdo se ho dotýkal nebyla ona.

Byla na sebe naštvaná, že nedokázala porodit normálně. Že do sebe nechala nacpat tabletku bez toho, aniž by se nechala poučit o rizicích takového zákroku.

Byla zoufalá z toho, že nepoznala, že porod už vlastně pomaličku začínal a kdyby bývala počkala o trochu déle, vše mohlo dopadnout úplně jinak.

A v neposlední řadě cítila neskutečnou hořkost k doktorovi, který si svou empatií na bodu mrazu připravil další rodičku k dalšímu záseku na svém kontě.

Byla přesvědčená o tom, že právě takový start do života jejího dítěte mohl za to, že to bylo tak plačtivé dítě, které nedokázalo být ani chviličku bez ní. Byla to všechno její vina. Byla o tom přesvědčena.

Všechno tohle mohlo za to, že ve své nové mateřské roli byla úplně ztracená. Takhle si to nepředstavovala. Takhle to nechtěla.
On pořád plakal a ona plakala s ním. Nevěděla si rady.

Měsíc utekl takto a ona se konečně vrátila za svým mužem. Tři měsíce odloučení byly u konce.

Naše očekávání jsou ale často pramenem naši nespokojenosti. Bylo tomu tak i tentokrát.

Všechno bylo špatně. Celé dny byla s plačícím dítětem sama. Venku byla veliká vedra, takže na procházku mohla tak maximálně večer. Sama. Muž byl v práci. Věčně.

Takhle že vypadá to mateřství? To jsem raději měla zůstat bezdětná, říkala si.
Ale snažila se být v pohodě. Pro své dítě. Pro svého muže. Pro sebe. Uvnitř ní to ale ukrutně bolelo. Nikdo to nechápal. Měla přece zdravé dítě, tak co by chtěla víc.

Císařský řez jí nezpůsobil jizvu jen na břichu. Největší jizvu měla na duši. Ta se jí hojila ještě dlouho po tom, co ta fyzická už byla v pořádku.

Měla pocit, že ji ukradli porod. Ona své dítě neporodila, bylo z ní vyjmuto a ona to celé prospala.

Přerod z ženy v matku se nekonal.

Cítila se mizerně. Vůbec ne jako novopečená máma, která by si měla své děťátko užívat.

Její dítě to z ní cítilo. Cítilo, jak je nejistá, zklamaná, nešťastná. Byli spolu emocionálně spojeni, proto to maličké pořád plakalo.

Nespokojená máma a její nespokojené dítě. To ale taky netušila. Měla před sebou ještě dlouhou cestu…

Cestu, na které musela poznat sama sebe, naučit se trpělivosti, objevit v sobě vnitřní sílu a stát se vědomější než kdy dřív… ale o tom zase někdy jindy.