Příběh domácího zrození po císaři

Už je to rok, co se mi na Den matek narodila moje malá princezna Ayla a dnešní příběh bude o jejím zrození a taky o tom, jak lze porodit po císařském řezu přirozeně.

V minulém příběhu byl v plánu nádherný přirozený porod. Místo toho jsem skončila s rozřezaným břichem a velkými šrámy na duši.

Mé mateřské začátky proto byly takovým plácáním ryby na souši. Za každou cenu jsem chtěla, aby měl prcek super start do života a připadala si hrozně, že jsem mu to nedopřála.

Snažila jsem se mu to proto všelijak vynahradit. Přitom jsem ale úplně zapomněla na to, kým jsem já, ale o tom zase třeba jindy.

V minulém příběhu se zrodil můj milovaný syn, ale taky vyplašená matka.

V tom dnešním se zrodí má dcerka a taky matka lvice.

Když bylo Timurkovi 15 měsíců, jak se stalo tu se stalo, otěhotněla jsem znovu. Tentokrát ještě více neplánovaně než poprvé, ale o to více jsme se těšili. Naše rodinná situace byla o poznání lepší než poprvé, takže první předpoklad pro krásný porod byl splněn.

Tady slavíme dvě čárky na těhotenském testu :)

Pořád ve mně ale byl šrám z prvního selhání. Tak moc jsem chtěla porodit přirozeně a mít své dítě okamžitě u sebe, ale zároveň mě zmáhal strach, že mě říznou i tentokrát a já budu opět až stopadesátáprvní, kdo své děťátko uvidí.

Zároveň jsem ale v sobě měla odhodlání, že udělám vše proto, aby to tentokrát vyšlo lépe. Hned jsem kontaktovala nejzkušenější dulu v okolí a poprosila ji o podporu. Když můj návrh přijala, spadl mi kámen ze srdce. V té době jsem ještě pořád spoléhala na někoho jiného.

Je šílené, jak za devět měsíců člověk stihne přehodnotit svůj postoj a myšlení.

Věděla jsem, že se musím vypořádat se svým strachem z opětovného selhání. Vůbec jsem ale nevěděla jak a nikdo v mém okolí takovou zkušenost neměl, respektive nikdo to „nehrotil“ tak jako já. Proto jsem se online přidala do skupiny podobně smýšlejících žen a už to jelo.

Nikdy v životě jsem moc nemusela „babince“, ale musím říci, že jsem došla k závěru, že když my ženy držíme při sobě, dokážeme ledy lámat.

Když jsem se přidávala do skupiny Porod v domácím prostředí, připadala jsem si jako největší hippiesačka. Já a rodit doma? Na to v žádném případě nemám odvahu, nejsem blázen. Jenom nasaju informace a pojedu do porodnice. Takhle jsem si to myslela.

Nakonec se narodila na tomhle modrém vaku :)

Čím víc jsem ale v sobě hloubala a dloubala, tím více se mi myšlenka porodu doma v obýváku zamlouvala. Vygradovalo to po Novém roce, to jsem byla na konci druhého trimestru, kdy mi došlo, že se do porodnice bojím, protože:

• si myslím, že k porodům nepatří cizí muži (ano ani doktoři)
• v porodnici přirozeně neporodím, protože se v tom prostředí necítím dobře a psychická pohoda je pro porod veledůležitá
• doktoři rádi řežou a moc empatie nepobrali (ne všichni, ale spolehněte se, že chytnete dobrou směnu)

Jednou večer jsme si takhle povídali s mým mužem a já se mu zmínila o tom, že bych asi nejraději zůstala doma. Vysvětlila jsem mu proč a když mi odpověděl, abych rodila tam, kde se cítím dobře, myslela jsem, že ho samou láskou sním :-) Nutno ale podotknout, že v jeho rodině je normální rodit doma, on i jeho 8 sourozenců jsou taky domorodci :)

Pár dní na to jsem ale dostala košem od své duly a skoro jsem se zhroutila, abych pak zjistila, že to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Uvědomila jsem si totiž, že

• jsem stále spoléhala na někoho jiného
• si nevěřím, že opravdu dokážu porodit
• opravdu nechci jet do porodnice, pokud to nebude potřeba

Nakonec jsem si našla jinou dulu, u které jsem dlouho ani nevěděla, jestli mě doprovodí, i když se rozhodnu zůstat doma, což mi dalo snad úplně nejvíc. Našla jsem totiž důvěru v sebe, své tělo a dítě, že my to zvládneme, a že k tomu opravdu nepotřebujeme nikoho jiného.

Věděla jsem, že to nakonec může dopadnout jakkoli a přestala jsem se upínat k jakémukoli průběhu.

Přijala jsem i možnost opětovného císařského řezu.

Hlavně jsem chtěla a potřebovala, aby dcerka byla hned se mnou. Na tomhle jediném mi záleželo úplně nejvíc.

Každý večer před spaním (pokus jsem neusnula se synem) jsem sedávala po tmě na posteli a představovala si, jak by to mělo probíhat ideálně.

„Při uspávání Timiho mi začnou lehké stahy. Když pak od něj budu odcházet do vedlejšího pokoje začne to být intenzivnější. Budu po tmě v obýváku sama. Kluci budou spát v ložnici. Budu krásně zhluboka dýchat a maximálně se uvolním, aby malá mohla hladce vyklouznout. Po chvilce si ji chytám a dávám na sebe. Kluci se vzbudí a přidají se k nám a bude nám všem krásně.“

Představa to byla opravdu krásná a romantická. Skutečnost se od představy sice moc nelišila, rozhodně to ale nebylo tak romantické.

Samotný porod mě celkem překvapil svou intenzitou

Ve skutečnosti jsem měla lehké stahy už od rána a pak celý den, než si večer moje mamča přijela pro Timiho a já se konečně mohla uvolnit. Nachystala jsem všechny věci (i do porodnice pro případ, že bych cítila, že bude potřeba) a muže jsem poslala do vedlejší místnosti, abych byla sama.

Polehávala jsem, pochodovala po místnosti tam a zpátky, sem tam přišel stah, ale nic silného. Tak to asi bude na dýl než jsem si myslela, říkala jsem si.

Pak mě u kontrakcí začalo pobolívat v kříži, takže jsem napsala dule, že se asi něco děje, ať ví. Na to jsem měla nutkání jít si lehnout k chlapovi a povídat si. To byla krása, povídali jsme a povídali, sem tam jsem se uprostřed věty odmlčela a prodýchala kontrakci.

Pak šel spát a mě v obýváku začínaly stahy opravdu hodně sílit. Wau, to byla síla a ještě větší a ještě větší. Najednou jsem měla pocit, že už to sama nedám a tak jsem si přivolala dulu.

Ani nevím, jak ta hodinka uběhla, ale najednou byla tady a já už u kontrakcí začínala být hlučnější. Našla mě v nejmenším možném prostoru, mezi postelí a dveřmi, ani ne metr krát metr, na kolenou opřená o postel jsem „umírala“ :) a říkala si, že já blbá se nenechala znovu rozřezat :-D

Byla jsem čím dál tím víc hlučnější a hlučnější a navíc naprosto ohromená tou silou a procesem, který se právě odehrával.

Mezi stahy jsem žasla nad tím, jak ženy mohou vůbec porodit na zádech. Jediná poloha, ve které jsem dokázala existovat byla na čtyřech.

Ke konci už jsem se pak strachovala, abych svým řevem nevzbudila sousedy a nebo hůř, aby na nás někdo nezavolal policajty.

Už je na světě pár dní

Nakonec se narodila krátce před čtvrtou ranní. Moje malá Ayla. Hlavu měla jak ragbyový míč. Na chvíli mě popadla panika, že je s ní něco v nepořádku. Mimina po císaři mají totiž krásnou hlavičku hned, takže tohle mě překvapilo.

V životě nezapomenu na ten pocit, když mi dula dcerku dala na mou hruď. Byla tak maličká, tak křehounká a její tělíčko bylo úplně horké a vlhké. Slovy se ten pocit ani nedá popsat. DECHBEROUCÍ LÁSKA.

Měla jsem možnost zažít to, o čem jsem pořád jen slýchávala.

Dnes se tomu říká vznešeně bonding a některé porodnice se chlubí tím, že to svým rodičkám „umožňují“. Wau, fakt dík teda.

Malou jsme nechali na placentě tak tři hodiny, než jsme ji odstřihli. Musela to za nás udělat dula, protože mě s manželem to přišlo, jako bychom měli říznout do živého masa. Nemohli jsme.

Placentu jsme „obřadně“ zasypali bylinkami a do dnešního dne čeká v mražáku na to, abychom ji zakopali pod nějaký strom. Pořád jsme žádný nevybrali. Kdybyste někdo o nějakém vhodném v Ostravě věděli, dejte nám vědět :-))

Když lidem řeknu, že jsem rodila doma, vždycky se mě ptají, jestli jsem se nebála. Faktem je, že jsem trávila hodiny a hodiny studováním co by, kdyby…

Konečně jsme čtyři. Tatínek fotí :)

V komunitě domarodiček jsem každý den pročítala nádherné příběhy domazrození. Nasávala jsem to do sebe. Získávala jsem důvěru v přirozené procesy těla, jimiž porod bez pochyby je, akorát jsme na to časem nějak zapomněli.

Tento porod byl pro mě nádherným transformačním procesem. Od té doby už jsem prostě jiná. Už jsem matka. Po prvním porodu jsem se cítila slabá. Po tom druhém jsem měla pocit, že dokážu všechno na světě.

Hormony lásky mi při té vzpomínce ještě pořád pulzují celým tělem.

Přála bych každé ženě, aby si tohle mohla prožít.

Přála bych si, aby ženy pochopily, že svůj život máme VE SVÝCH RUKOU. Že se nemusíme ptát nikoho, jestli můžeme tohle a tamto. Že MY můžeme a dokonce musíme rozhodovat o sobě, svém těle, svém dítěti. Svém zdraví, svém životě …

Buďme LVICE :)