Příběh o tom, jak se mi splnil sen a proč nekončí pohádkově

Dnes bych vám ráda vyprávěla příběh o tom, jak se mi splnil sen. Není to příběh pohádkový, páč nekončí “a žili šťastně až do smrti”, ale o tom až na konci.

Měla jsem o pár let a pár dětí méně. Pracovala jsem v mezinárodním hotelu v Ostravě a do práce jsem si svůj zadek vozila v autě. To auto mě do té doby NIKDY  nezklamalo. Jednoho osudového zimního rána však asi nemělo náladu. Byla extrémní kosa, teplota klesla na cca minus 20 stupňů. A přesně tehdy se to stalo.

Měla jsem na sobě jen lehkou zimní bundu, páč do auta víc netřeba, že jo. Do práce jsem už tak jela pozdě. Věřte mi, nikdy jindy by se to nehodilo méně než tehdy. A??? Ten můj malý spolehlivý Opel odmítl nastartovat. Poprvé v životě!

Na čekání na autobus v tom šíleném mrazu nikdy nezapomenu a ještě méně na ty zbylé dva týdny, kdy ty mrazy trvaly.

Další dny už jsem se vyzbrojila lépe. Štrample, oteplováky, sněhule, jeden svetr, druhý svetr, čepice, kilometrová šála omotaná kolem celé hlavy, takže když jsem se chtěla podívat doleva či doprava musela jsem otočit celé tělo, páč otočit jen hlavu bylo nemožné …

Tehdy jsem si přísahala, že TOHLE bude moje POSLEDNÍ zima v Česku.

A přesně na tuhle zimu jsem si vzpomněla, když jsem po pár letech v teplých krajích znovu trávila zimu v Česku. Tentokrát těhotná plus s jedním malým, doma se nudícím batoletem, které mi roupama skákalo po hlavě, permanentně línajícím psem a s náladou na stejném bodě, jako venkovní teplota sama.

Patřím k lidem, kteří milují pobyt na čerstvém vzduchu, ale jakmile teploty klesnou pod 5 stupňů, do půl hodiny venku umírám a nazdar.

Zimu mám ráda jen na obrázcích.

A přesně tehdy se zrodil ten můj sen o tom žít přes léto v Česku a přes zimu v Turecku. Na jihu je totiž takové naše babí léto, maximálně mírný podzim a celé dny se dá být venku, pokud zrovna nebouří.

Geniální plán, myslela jsem, že za dva týdny poletíme …

Ach, jak bláhová někdy jsem.

Tu zimu to nevyšlo. Zpětně jsem za to ráda, protože vím, že tehdy ještě nic nebylo připraveno a nemyslím si, že bych si toho bývala tolik vážila.

Mezitím jsme s mužem dělali vše proto, abychom co nejdříve mohli takto vycestovat.

Já hledala možnosti práce online. Trávila jsem hodiny a hodiny hledáním různých možností, co by se dalo dělat přes internet, abych tak mohla být kdekoliv na světě. Nakonec jsem našla Podnikání z pláže od Stáni Stiborové a jelikož jsem žena činu, šup a už jsem měla zaplacený kurz. :-)

Zpětně si uvědomuju, jak je tahle technika KRŮČEK PO KRŮČKU extrémně důležitá. Vývoj prostě nepřeskočíš. Potřebovala jsem si projít kurzem a začít se pokoušet o své online podnikání, aby se mi otevřely dveře ještě k dalšímu projektu, který mě nadchl ještě daleko víc než ono plážování, I když ten název, ten se mi vryl do podvědomí a ještě o něm dále bude řeč. ;-)

Mezitím můj muž, který se v ČR uchytil v IT začal svou práci pomalu taky směřovat k tomu, aby do budoucna mohl pracovat odkudkoliv.

Pořád jsme o tom spolu doma mluvili, představovali si to, jak se jednou na podzim seberem a čus.

Myslela jsem, že další zimu už tam budeme, ale opět to nevyšlo, tehdy mě to děsně štvalo, ale zpětně už to vidím taky jinak. Holt, když to není tak, jak chceš, je to tak, jak potřebuješ.

Ale tenhle rok, 2019 byl fakt zrušující.

V lednu jsem se do svého projektu obula trochu víc, v únoru muž změnil svou pozici na takovou, při které nemusí být vůbec v kanceláři, poté já odjela na seminář Millionaire Mind Intensive do Vídně, který byl docela zlomový co se týká finančního nastavení mysli. Tam jsem pochopila různé souvislosti, ale uvést to všechno do praxe je u mě běh na trochu delší trať, páč mám celkem problém s disciplínou :-D

V dubnu jsem začala s řečnickým klubem, v květnu a červnu masivně navýšila obrat ve svém eshopu, v červenci překonala svou velkou komfortní zónu a začala navazovat I profesionálnější spolupráce …

A pak přišel srpen a došla mi šťáva, všechna má chuť cokoliv dělat vzala za své a já si jen užívala léta a přírody. Úplně jsem vypustila online svět, dělala jen to nejdůležitější a má nechuť cokoliv dělat mi vydržela ještě i v září.

Ale pak najednou přišel hurikán.

Na nějaký náš sen jsem úplně zapomněla. Měli jsme manželskou krizi. Můj eshop zel práznotou. Skončil mi rodičák. Začínalo sychravo. Moje nálada na bodu mrazu. Vyšťavená. Všeho plné zuby…

Kdo by to byl řekl, že přesně v tenhle moment se naštvu a všechno obrátím o stoosmdesát stupňů.

Něco z toho mě  upřímně stálo hodně usilí, nervů a slz …

Na poslední chvíli se začala objevovat ještě další spousta problémů a já měla pocit, že tohle už je i na mě moc.

Na druhou stranu některé záležitosti se začaly řešit jen tak samy. Jistá uvědomění konečně začala zapadat do sebe jako puzzlíky a já získala za posledních pár dní neskutečnou dávku pochopení, zklidnění, vyrovnání, ale zároveň síly, že pokud jsem zvládla tohle, zvládnu už ku….va všechno :-D (pardon no, jsem stará sprosťanda a někdy se to fakt hodí :-D)

… a tady jsem …

V našem prosluněném pronajatém domečku na pláži a píšu tenhle článek o tom, jak cesta za sny není vždy sypaná růžovými květy, ale že někdy tam jsou i trny a právě kvůli nim to většina lidí vzdá …

Člověk by asi čekal ono “a žili šťastně až do smrti”, ale  upřímně? I když si člověk splní vše, co si přál, objevují se zase další výzvy.

Lidé si myslí, že AŽ se jim splní to či ono, teprve PAK budou šťastní, ale faktem je, že je to přesně naopak.

Ti, kteří čekají právě na to AŽ se totiž bohužel nikdy nedočkají. A i kdyby, pak stejně přijdou další a další výzvy, kdy si zase budou říkat to „až dořeším ještě tohle“ a „až se spraví tady tohle“, a „až to“ a „až tamto“, tak PAK už budu konečně šťastný …

Mám pro vás dobrou zprávu, problémy budete mít vždy, akorát se bude měnit jejich podstata a jejich forma možná, takže nejlepší rada, kterou jsem kdy v životě dostala je: Zamiluj se do problémů.

Jedině tak může být člověk šťastný už dnes a sny se mohou začít plnit cobydup :-)

A co se tedy stalo, že má pohádka nekončí tím šťastně až do smrti?“

Na té cestě se nám totiž pokazilo to hlavní, náš manželský vztah a proto jsme zase zpět v ČR a uvidíme co a jak bude dál. Životní cesty jsou nevyzpytatelné, že?

Přeji vám mnoho splněných snů

 

 

 

Jsem žena, která zbožňuje život, máma dvou malých míšených dětiček, veliká milovnice Turecka, bloggerka a svobodná podnikatelka a o tom všem píšu upřímně a s humorem sobě vlastním :) Více o mně se můžete dočíst tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.