Poselství holky z rozvedené rodiny

Psal se rok 2001, to mi bylo skoro 12 let, když za mnou přišli naši, abych se rozhodla, jestli chci zůstat s taťkou nebo s mamkou.

Teď je mi skoro 30, ale i tak hodnotím tuhle volbu jednu z nejtěžších, které jsem kdy musela v životě udělat.
Vybrat si mámu nebo tátu? Jak jako vybrat si? Já chci přece oba! Nechci si vybírat. Proč si musím vybírat? Jak bych se měla rozhodnout, aby to bylo „správně“? Abych potěšila oba dva?

Myslím, že pro dítě není horší volby, než právě mezi mámou a tátou. Aspoň pro mě to tehdy tak bylo.

Vybrala jsem si tátu. Ne protože bych ho snad měla raději než mamku, ale protože roztříštění naší rodiny byla její „vina“. Proč dávám vinu do uvozovek? Myslím si totiž, že to mamka pouze urychlila. Rozvedli by se stejně, nehodili se k sobě. Trápili by se. Takhle to bylo akorát rychlejší.

To jsem ale tehdy nevěděla. V mých očích byla mamka viník a tak jsem zůstala na straně taťky. Zůstala jsem na straně toho, co „ztratil“.

Proč to tady všechno vlastně píšu? V České republice se rozvádí skoro polovina manželství. To znamená, že skoro polovina dětí u nás se takto musí rozhodovat, anebo, což taky není úplně prima, se jich nikdo na nic ani neptá.

Do dneška si pamatuju, jak jsem seděla v ložnici na posteli a tichým hláskem našim oznamovala, že teda budu s taťkou. Věřím, že mamce v ten moment muselo puknout srdce. Já ale nemohla jinak. Ta chvíle byla jedna z nejsmutnějších v mém životě.

Nakonec jsme se ale domluvili tak, že budeme u obou, jeden týden tam, druhý tam. Takže se nám všem ulevilo..

Co to pro nás znamenalo?

Týden co týden si balit tašku a tahat ji sem a tam. Věčné zapomínání školních věcí, na což samozřejmě učitelé ani nikdo jiný nebral ohled. Nálepku „děravé hlavy“. Nebo třeba taky kontrolování toho, co můžu říct před druhým rodičem a podobně.

My měly to obrovské štěstí, že se naši dokázali vždy na všem domluvit a jeden druhého nepomlouvali. Spousta dětí bohužel to štěstí nemá.

Tímto bych chtěla vzdát hold mojemu taťkovi, že spolkl své ego. Že si nehrál na zhrzeného opuštěného manžela, jen aby to mamce „natřel“, ale že myslel na nás, jeho holky, abychom to neměly ještě těžší.

Díky Tobě, tati, vím, že přehnané ego kazí vztahy. Děkuji a obdivuji Tě.

To, že jsem tak často střídala domov mělo na můj život ještě jeden velikánský vliv. Zvykla jsem si na to. Zvykla jsem si být stále v pohybu a nebýt na jednom místě moc dlouho. Doteď nedokážu být na jednom místě moc dlouho, mám „roupy v zadku“ a neustále cítím potřebu střídat místa. Asi proto mám doteď dva domovy – jeden tady v Česku a jeden v Turecku. Mým velkým snem je žít půl roku tady a půl roku tam, přesně jako „za mlada“ :)

Taky se ze mě stala mistryně v balení tašek a kufrů. Dejte mi velikou hromadu oblečení a malý kufřík a já to sbalím tak, že absolutně nepochopíte, jak se to tam všechno vůbec mohlo vejít :)

A ještě jednu důležitou věc jsem se naučila rozvodem mých rodičů.

Mamka tehdy nebyla s taťkou šťastná. Je možné, že ani on nebyl šťastný s ní, ale on o tom nemluví, tak ani nevím. Tehdy to asi bylo normální setrvávat v manželství i přes to, že spolu dva nejsou šťastní. Mamka ale potkala lásku jinde a rozhodla se jít za štěstím.

A já jsem ji za to upřímně vděčná. Protože následujících pár let jsem měla možnost vidět ji absolutně šťastnou, spokojenou a naplněnou a to mi do života dalo úplně nejvíc. Díky ní vím, že cítit se šťastná je v životě to nejlepší, co člověk může mít.

Mohla se tehdy rozhodnout pro jinou variantu. Mohla zůstat. Mohla potlačit své touhy a zůstat nespokojená a nic neměnit. Bylo by to tak rozhodně jednodušší. Takhle ji spousta lidí odsoudila. Byla jako vyhnanec.

Ale mně tím dala do života důležitou zprávu.

Když nevíš kudy kam a jsi nešťastná – jdi za štěstím.

Tak jednoduché to je.

Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří z nějakého, mně neznámého důvodu, setrvávají v situaci, kdy nejsou šťastní a to mi vůbec nedává smysl.

Pro mě je život tak jednoduše krásný – jsi šťastná? Super. Ne? Změň to. A je to :)

My lidi si to někdy akorát moc komplikujeme a dumáme nad tím co by kdyby, co by si pomyslel ten a onen, co by se stalo, kdyby to nevyšlo, … A tak nám život utíká.

A tak tedy DĚKUJI, mami. Díky Tobě miluji svůj život a jsem šťastná žena.

Díky Tobě vím, že zvednout zadek a něco se svým životem udělat, se dá vždycky, i když to třeba není jednoduché.

Tímto článkem bych chtěla vyjádřit podporu všem rodičům, kteří se rozvádějí nebo rozvedli, a kteří se bojí, že tím svým dětem kazí život. Nekazíte. Vliv to na ně mít bude, to je jasné, ale není to konec světa.

Taky bych chtěla poprosit všechny rozvádějící se rodiče – udělejte vše pro to, abyste se vždycky na všem dohodli a nenuťte děti, aby vám dělali prostředníky.

Neštvěte své děti proti druhému rodiči – ať už vám ublížil jakkoliv. Je to váš život – vaše děti za nic nemůžou.

A vzkaz pro všechny děti, kterým se rodiče rozvedli nebo rozvádějí??

Věřte, že je to tak lepší. Vaši rodiče, či aspoň jeden z nich, následuje svoji kontrolku „nejsem šťastný“ a jde za svým štěstím. Pro druhého je to taky cenná lekce. Když po pádu vstane, bude silnější.

Milé děti s rozvedenými rodiči – vy za to nemůžete. Je to život vašich rodičů. Ne váš. Respektujte jejich volby. Nevíte jaké v životě čekají vás.

Berte si z toho vždy to pozitivní. O tom ten život je.

Ze srdce, Vaše Petra