Nechci si hrát

Nebaví mě si hrát s mým dítětem. Uf, tak jsem to řekla.

Když byl syn ještě miminko, náramně mě to bavilo. Prdět mu do bříška až z toho měl záchvaty smíchu. Vyhazovat ho do vzduchu, u čehož vždycky pištěl nadšením. Schovávat se mu za dlaně a zase se záhadně objevovat. Všechny tyhle mimihry byly fakt boží.

Jenže děti se vyvíjí a už jim takovéhle drobnosti nestačí. Najednou si chtějí hrát s bagrama a chtějí se honit, závodit s autíčkama a dělat blbosti. A co teď, když já na to nemám vůbec chuť? Co když na to nemám energii a náladu?

Klidně bych ho lechtala, jenže on už se u toho tolik nesměje, teď mě spíš kope a má z toho hroznou srandu. Jenže to mě štve a rozhodně to není nic, co bych si užívala.

Minulé léto jsem byla s prťatama na hřišti. Byli jsme tam sami, než přišel jeden taťka se svojí dcerkou. Byla čirá radost je pozorovat. Holčičce mohly být tak tři roky a taťka vypadal spíše jako děda, ale elánu měl teda na rozdávání. Se svojí dcerkou si hrál jako by jemu samotnému bylo tak deset. A nejlepší na tom bylo, že si to opravdu upřímně užíval. Já byla jen nadšená, že do svých her zapojil i to moje torpédo a já měla chvilku klidu.

Chvilku klidu ale nakonec vystřídaly výčitky ve smyslu, že nejsem ta správná máma, když si hry se svou ratolestí tak neužívám. Přišlo mi, že bych si s ním měla ráda a více hrát.

A tak jsem se do toho hraní nutila a snažila jsem se, aby to vypadalo, že mě to baví. Nebavilo.
Vždy, když přišel manžel z práce a se synem si začal hrát a taky vypadal, že si to užívá jsem si říkala, že je se mnou opravdu něco špatně. Kam se jen poděla má hravost? Zůstala v dětství?

Takhle mě to trápilo docela dlouho než jsem přišla na jednu zásadní věc. Nikdy v historii lidstva nebylo normální , aby si dospělí hráli se svými dětmi. Bylo to tak, že dospělí pracovali, třeba na poli, a děti se ochomýtaly kolem a hrály si spolu.

Stačí se kouknout na primitivní národy. Dospělí mají své dospělácké činnosti a děti se buď nápodobou tyto činnosti taky učí vykonávat anebo jsou mezi dětmi a mladší se učí od starších a společně tráví čas, poblíž dospělých. Ale ti jim nemusejí vymýšlet žádnou zábavu. Proč by taky, že.

To je jen vynález našeho novodobého západního způsobu života, kdy zavřeme matky s dětmi mezi čtyři zdi, kterým říkáme domov a vystavíme je tak dojmu, že teď by si se svými dětmi měly začít hrát. Že by je měly zabavit.

A já se ptám – proč bychom jako měly? Vždyť i když jsem já ještě byla malá usoplená holka, brala mě mamka na písek před barák, kde jsem si hrála s ostatníma děckama a mamky si tam vesele klábosily. Ani je nenapadlo, že by si s náma měly dělat bábovičky.

A teď mě nechápejte špatně, nemám na mysli, že bychom se svým dětem neměly věnovat. Měly! Měly bychom jim věnovat sto procent naší pozornosti! Ale ne ve sto procentech času. To není přirozené a ani nikdy nebude.

Pořád obdivuju dospěláky, které řádění s jejich dětmi baví. Mě někdy taky. Někdy mám fakt spoustu energie a se synkem dovádím jako bych sama byla dítě. Tyto chvíle jsou dokonce mé oblíbené. Ale když zrovna nemám náladu, už se nenutím. Proč taky? Co bych tím syna naučila? Že je v pořádku se nutit do něčeho, co mě samotnu nebaví? Tak to úplně nechci.

A tak teď, když se mi s ním hrát nechce, ale přesto se mu chci věnovat, sednu si k němu v obýváku na zem a jen ho pozoruju. Anebo si spolu jen tak povídáme. To je jedna z mých nejoblíbenějších činností vůbec. Zjistila jsem totiž, že ono mu to ke štěstí úplně stačí. On nepotřebuje, abych bagrovala taky, on jen chce abych s ním tady byla a koukala, jak si hraje on.

Dokonce i když si chce kreslit a já si říkám, to by šlo, to mě bude bavit, zjistila jsem, že vůbec nečeká, že budu taky něco čmárat (jinak se totiž mému malování vůbec nedá říkat). On hlavně potřebuje, abych se koukala, že ON SÁM kreslí a že už zvládne třeba sanitku nebo naposledy vrtulník (matčino srdce zaplesalo :-))

A to zvládnu levou zadní a dokonce s potěšením.

A až nás přestane bavit tohle, půjdeme spolu třeba uklohnit oběd. Dám mu mrkev a škrabku a budu koukat jak mu to hrozně nejde a krotit se, abych ho furt nepoučovala. Anebo mi může pomoct naházet prádlo do pračky. Je tolik možností. Pro něj je to hra. Pro mě dvě mouchy jednou ranou :)

A jak to máte vy? Baví vás hrát si se svými dětmi?