Jak přestat kojit závisláka

Poslušně hlásím, že po čtyřech a něco letech konečně nejsem ani těhotná, ani nekojím. Jaké to je? Nepopsatelně ovobozující, abych pravdu řekla. Už jsem si tak nějak chyběla sama sobě. Jsem ráda, že mám zas pro jednou svou dělohu i prsa po sebe :-)

Víte, čas, kdy jsem mohla své děti kojit a užívala si tu vzájemnou blízkost a ono kouzelné propojení byl nádherný, to bez pochyby, ale všechno jednou dojde ke svému konci a když už vás kojení začne spíše otravovat než naplňovat, pak si myslím, že je ten správný čas přestat.

Ano, vím, že dlouhé kojení je pro dítě tou nejlepší výživou, jak fyzickou, tak psychickou. Nicméně spokojená máma je základ a pokud se musí zapírat a nutit, jak může být v pohodě?

Často se mě mé kamarádky ptají, jak se mi tedy povedlo odstavit svou malou závislačku?

Ano, mám to úžasné štěstí, že obě mé děti byly velikými závisláky a mohly být přicuclé i co 20 minut, a to jako pardon, vám po jisté době opravdu začne vadit.

Ač bych tento článek ráda napsala v duchu – vysvětlíte mu to a ono se usměje a řekne: „ Jasně, mami, chápu, že prso už nebude, díky, že jsi mě až doteď kojila.“  Tak bohužel, takhle asi funguje jen samoodstav.

Obdivuju všechny mámy, které kojí až do samoodstavení. Vážně, smekám před vámi. Ale nebudu zdržovat a povím vám tedy, jak jsem to udělala.

Víte, nejtěžší na celém procesu odstavování je ROZHODNUTÍ.

Rozhodnutí, že to už opravdu, ale opravdu stačí a taky VYPOŘÁDÁNÍ se s PŘEDSUDKY. Jsem příšerná máma, když své dítě nekojím až do samoodstavení? Jsem špatná máma, když své dítě nechávám „trpět“? Způsobuju mu tím trauma?

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se opravdu rozhodla. Do té doby mi její pláč drásal srdce a vždycky jsem raději polevila a to prso vytáhla, ale hned ten moment, kdy se přisála, jednou dvakrát cucla a pak už jen žužlala a žužlala, jsem si nadávala, že jsem zase polevila.

Až jedné osudové noci mi došla trpělivost. Budila se co hodinu a pořád mě jen cumlala a já se v tom vzteku ROZHODLA, že takhle už teda opravdu ne. Vytáhla jsem ji z postele, abychom nebudily mužskou část naši rodiny, vzala jsem ji do obýváku a tam své malé princezně začala vysvětlovat, že to žužlání už mi opravdu hodně vadí a že vzteklá máma ji za to nestojí a že tohle tedy budeme muset skončit.

Plakala. Nejdříve docela dost. A to je ten čas, kdy nerozhodnuté mámy nevydrží a povolí. Chápu to. Někdo se teď taky může obořit, že jsem hrozná krutá matka, když své maličké nedám, co potřebuje.

Víte, já jsem došla k jistému uvědomění. Když v životě přijdu o něco nebo někoho, koho miluji a velice potřebuji, taky jsem smutná a pláču a řvu a nadávám a jsem zoufalá. To ale neznamená, že tu situaci dokážu změnit. Co v takové chvíli potřebuji?

Potřebuji, aby tu pro mě někdo byl, kdo mě vyslechne. U koho se můžu vyplakat a vyřvat a třeba i vynadávat. Někoho, kdo mě pochopí, jak je to pro mě težké a bude se mnou soucítit. To ale neznamená, že tu danou situaci změní. Prostě tu pro mě bude a to stačí. Dokonce ani nutně nepotřebuju, aby mě objímal nebo hladil, někdy třeba jo, někdy ne, někdy chci být raději sama… A všechno je v pořádku.

A to samé je to i s našim děťátky, které tak „krutě“ odstavujeme.

Proto jsem tu pro ni byla. Celou tu dobu jsem ji povídala, že ji chápu, že je to pro ni těžké, omlouvala jsem se za to, že ji musím způsobit takové trápení, ale že to jinak nejde, že už nemůžu. Protivná máma ji přece za to žužlání nestojí.

Nosila jsem ji, tulila jsem ji, hladila, houpala, zpívala, povídala, … Dala jsem ji napít mlíčka z lahvičky, ale to nechtěla. No nakonec zabral ayran, který pila přes slámku  (to jsou ty poloturecké děti, milují ayran – turecký jogurtový nápoj :-))

Po chvíli už jen vzlykala a postupně se utišila, až nakonec spočinula na mně v šílené akrobatické poloze a po chvíli usnula.

Cítila jsem se hrozně? A jak. Ale cítila jsem se ještě hůř každou noc, kdy jsem nemohla spát, byla tak ve dne podrážděná a v důsledku toho po dětech křičela. Přitom úplně zbytečně.

U každého to bylo jinak

Obě děti měly jiný proces odstavování. Timurka jsem nejdříve odstavila přes den a poté až v noci. Hned na to začal lépe spát.

Aylu jsem naopak nejdříve odstavila v noci a až pak ve dne. Spí o něco lépe, ale pořád málokdy vydrží celou noc.

Každý vyžadoval něco jiného, ale oba můj klid a vyrovnanost, se kterou jsem je konejšila, když plakali.

Asi bych taky měla zmínit, že oběma dětem bylo v době odstavení kolem roku a půl. Věřím, že ukončení kojení později může být o něco snazší a třeba se i bude dát vyřešit domluvou, ale zkušenosti s tím nemám.

Pokud tedy cítíte, že už taky chcete přestat kojit, nechte v sobě dozrát to finální rozhodnutí. Každý to má jinak. Někdy je snazší odstavit naráz a někdy je snazší postupně ubírat až nakonec úplně přestat.

Komplikací může být to, že se vám při rychlém odstavení mohou moc nalévat prsa a tak by mohl pomoct šalvějový čaj nebo třeba homeopatika a odstříkat do úlevy. Tělo je moudré a poradí si.

A na odlehčení ještě přihodím historku, jak odstavovala jedna má kamarádka.

Už nějaký čas si říkala, že by chtěla skončit, její chlapeček už byl větší. No a takhle jednou přišel její muž s nějakým „propolisem“, který si dala na rty a ono se to dostalo až na jazyk, aby zjistila, že to byla tráva (ta na kouření ;-)) naložená v lihu. Prý ji potom bylo tak špatně, že si myslela, že umře a svého chlapečka se bála nakojit, aby se mu ta „šílená věc“ nedostala do krve. No a od té doby už ho nikdy nekojila. Prý to přijal dobře ;-) Ještě aby ne, když viděl svou zhulenou mámu :-D

Možností jak odstavit je prostě celá řada :-D

Nakonec bych tedy jen ráda podotkla, že mluvím čistě o svých zkušenostech s odstavováním a svým pohledem na věc a nikoho nenutím, aby to přijal za své.

Už jsme mimochodem kámoši na FB? ;-)