Vzala jsem si Turka!

Ano, už tomu tak je. Jestli to bylo z donucení nebo ne a kolik velbloudů za mě zaplatil si nechám pro sebe :-D

Jedna z nejčastějších otázek, na kterou se mě všichni, kteří mě právě poznávají, ptají je, jak jsem proboha přišla k Turkovi. A taky je to jedna z věcí, na které ráda odpovídám, protože na naše začátky ráda vzpomínám.

Taky se mě ale ptají na úsměvnější otázky, typu:

• A je na tebe hodný?
• Nebije tě?
• Opravdu jsi s ním šťastná?
• Nemusíš se zahalovat?
• Musela jsi konvertovat k islámu?
• Nebojíš se, že ti jednou vezme děti a už je neuvidíš?

No nemilujte takové otázky :-)

Začněme ale od začátku, odpovědi se dozvíte.

Pokud to o mě ještě nevíte, tak tady řeknu naplno, že nejsem jenom žena Turka a matka dvou míšeňáků, ale jsem taky táááákhle veliká milovnice Turecka, turecké kuchyně, jazyka, kultury, moře a Slunce. Prostě šibnutá no. Každý máme nějakou úchylku, ne?? ;-)

A jak se to tedy všechno událo?

Bylo nebylo… Když mi bylo 11 vzal nás můj taťka na dovolenou do Turecka. Tenkrát jsem se zamilovala do moře.

O celých 8 let později mě vzal taťka do země zaslíbené znovu. Původně s ním měla jet moje mamka, ale na poslední chvíli to zrušila a nadosrmti toho lituje. Tenkrát jsem se totiž zamilovala do Turecka a jeho krás:-)

Za celou desetidenní dovolenou jsme se s taťkou viděli asi tak pětkrát, protože mi tehdy narostla křídla a já pořád někde lítala.

Od té doby jsem tam každý rok jezdila na dva až tři měsíce v létě a sem tam jsem to v ČR nevydržela ani v zimě a odletěla na chvíli za slunečními paprsky. Když jsem pak v květnu 2012 konečně ukořistila ten slavný Bc titul, nic mi nebránilo zůstat tam už natrvalo.

Na dobu mezi oním rokem 2008 a 2013, kdy jsem poznala svého nynějšího manžela je ale vyhlášeno embargo, neb Turci jsou muži žárliví a proto jsme tyto roky oficiálně vymazali z mezipaměti (aneb ptejte se mě osobně :-D)

Kdybych tyto roky měla vystihnout velice krátce řekla bych, že jsem si užívala život, jak nejlépe jsem dovedla. Zažila jsem tam chvíle největšího štěstí, ale i největšího zoufalství. Největšího blahobytu, ale taky největší chudoby, kdy jsem byla ráda, že jsem měla na celý den krajíc chleba.

Největší lásky, ale taky srdce roztříštěné na tisíc malých kousíčků. Taky nejšílenější párty, ale taky chvíle naprostého osamění. Život tam byl pro mě opravdovou školou a nejen proto Turecko nazývám svým druhým domovem.

Ale pojďme k tomu, jak jsem přišla k NĚMU :-)

Tenkrát jsem se konečně po těch letech dostala k legální práci. Začala jsem dělat animátorku v hotelu. Měla jsem zrovna zlomené srdce z rozchodu (jak jinak než s Turkem) a slibovala jsem si, že tohle bude poslední sezona, kterou v Turecku trávím, protože už jsem tam toho měla až po krk. No, člověk míní…

Jako animátorka jsem byla úplně nemožná a asi i proto mě šéf posadil do infostánku, nad kterým shodou okolností byla DJ kabina, ve které měl své království Ahmet – můj nynější manžel se super originálním jménem :-D

Takhle jsme spolu začali trávit spoustu času přes den, protože za mnou pořád lozil dolů a hrál mi moje oblíbené písničky. Po večerech jsme mívali večerní program a to jsem za ním pro změnu furt lezla já. Navíc jeho spolubydlící byl shodou okolností taky Čech, takže jsem k nim často chodila na pokoj i po skončení pracovní doby.

Bylo to rychlé :)

Dovedete si tedy představit, že náš vztah na sebe nenechal dlouho čekat. Přesněji asi dva týdny – to jsme spolu poprvé byli v infostánku úplně sami. Pozval mě na projížďku na motorce o polední pauze a za měsíc už jsme museli z hotelu odejít, protože se o nás šéf dozvěděl.

Ten poslední den mi říkal, že poletí do Istanbulu na pár dní za svou rodinou a tak jsem se k němu přicmrndla a odletěla s ním. Po měsíci „vztahu“.

Zpětně musím říct, že některé věci, které jsem v životě udělala zpětně vůůůbec, ale vůbec nechápu.

To by tedy byl hoooodně zkrácený příběh o tom, jak jsem k němu přišla. O zážitcích s Turky všeobecně by vydalo na knížku, takže se raději dnes nebudu rozepisovat .

Vztah s cizincem asi může znít dost exoticky, ve skutečnosti je to ale celkem fuška, protože soužití dvou takhle odlišných kultur je dost náročné.

Někdy se spolu smějeme, že vůbec nechápeme jak jsme přežili náš první půlrok, kdy jsme se pořád jen hádali a rozcházeli.

Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem po něm několikrát v noci ječela přes celou vesnici… Nebo když jsem jednou přišla domů a bylo rozmlácené zrcadlo a byt vzhůru nohama… Nebo když jsem do něj vzteky bušila pěstmi, když se ode mně zase jednou pokoušel odejít… Nebo jak jsem si jednou v noci zabalila tašku a pokoušela se pro změnu odejít já od něj…

Uf uf, naše sžívání bylo opravdu … no, řekněme italské :-)

Za ty roky jsme se ale oba dost uklidnili. Našli jsme k sobě cestu. Našli jsme kompromis mezi „čecháčstvím“ a „turkovstvím“.

Teď máme pro změnu děti a musíme hledat kompromisy znovu. Výchova dětí je v Turecku dost odlišná od té naší. Ale o tom třeba zase někdy jindy.

A teď už konečně k odpovědím na výše zmíněné otázky, které spoustu lidí tak zajímá.

Takže:

• Ne, nemlátí mě. V životě na mě nevztáhl ruku, maximálně to odneslo zrcadlo nebo stěna :-)
• Ano, je na mě hodný. Někdy až příliš a nejvíc na naše děti, což už mi smrdí rozmazlováním. To jsou holt ty kulturní rozdíly ve výchově.
• Ne, opravdu se nemusím zahalovat. V tureckém Islámu si žena může vybrat jestli se bude halit, či ne. Zahalená jsem byla jen jednou, při naší „svatbě“ s imámem (islámským duchovním).
• Ne, opravdu jsem nemusela konvertovat k Islámu. Dokonce mě brání, aby se mě nikdo ani nepokoušel lanařit :-)
• Ne, nebojím se, že by mi vzal děti, ani, že by mi vzal pas, ani ničeho podobného. To byste ho museli znát.
• A konečně ANO, jsem s ním šťastná. Dokonce moc. Někdy je sice na zabití, ale který chlap ne, že.

Jsme spolu skoro pět let a ještě jsem se s ním nezačala nudit. Navíc oplývá pro mě důležitými kvalitami. Jednou z nich je, že žije pro svoji rodinu – mě a naše děti a za to ho miluji snad nejvíc.

Každý den jsem vděčná, že ho mám.

Konec hlášení.

PS: Pokud máte taky nějaké mezinárodní vztahy, či jste je měli, popřípadě vás ještě něco na toto téma zajímá, budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů ;-)

PPS: Všechny fotky byly odstraněny na žádost exmanžela. Článek tu nechávám, protože se mi líbí a je to součást moji krásné vzpomínky

♡