Dokonale nedokonalá

„Proboha, copak to nechápeš??? JÁ JSEM CHLAP!!!“
„To nevadí, nikdo není dokonalý“

Tuhle scénu z filmu Nikdo není dokonalý naprosto miluju. Nádherně vystihuje to, o čem se tu chci dneska trochu rozepsat.

DOKONALOST.

Všichni víme, že neexistuje a přesto se za ní taková spousta z nás pídí.

Zvláště my mámy v sobě máme zakořeněné, že musíme být dokonalé ženy, matky, manželky, milenky, hospodyňky a já nevím co ještě.

Již v mém e-booku jsem honbu na dokonalost trochu naťukla, ale tohle téma mi stále nedá spát.

Než jsem měla děti, měla jsem spoustu představ, jaká máma budu a jaké budou mé děti. Ve svých představách jsem si mateřství vymalovala opravdu do dokonala.

Tehdy jsem vůbec nechápala, jak může někdo dítě odklidit před televizi, jen aby měl chvíli klid. Nechápala jsem, jak může někdo vzít dvouleté dítě do káefcéčka a cpát ho hranolkama. Nechápala jsem, jaktože mámy na mateřské nic nestíhají, vždyť jsou přece pořád doma, ne. Dneska už to chápu. Co vám ale budu povídat, měla jsem hlavu plnou ideálů, jak budu jako matka fungovat. Myslím, že spousta z nás co? ;-)

Když se pak narodil starší a po nějaké době i ta mladší, začalo mi být dost jasné, že budu selhávat. Au.

Možná to znáte. Celý den uteče jako voda, doma nepořádek, oběd nikde, lednička prázdná, děcka řvou, matka vypadá jako čarodějnice… Chlap přijde z práce a přestože nic neříká a nekomentuje, já už myslím jen na to, že jsem právě vyhrála v soutěži o nejhorší hospodyňku a matku roku.

Když večer ještě k tomu všemu vybouchnu i jako manželka, představení „Dokonale nedokonalá“ je u konce. Gratulace přijímám až ráno, právě jsem s dětma usnula o půl osmé, venku je ještě světlo, ale já už jsem odletěla do říše snů, kde mám KLIDNÉ děti, dokonale uklizený byt a nikdy neutichající libido.

Steak mám ráda medium. Ale tousty jedině well done :)

Dokonalost. Nejraději bych to slovo vymazala ze slovníku. Myslím, že tolika z nás by se ulevilo. Všechna ta naše MĚLA BYCH a MUSÍM by rázem úplně ztratila na významu.

No jen si to představte. Ráno se vzbudíte a není nic, co byste musela. Co byste měla.
Tak co, jak se při tom cítíte? Volně? Svobodně? Máte radost? Cítíte úlevu?

Pro koho chceme být dokonalé?

Kdo nám vlastně říká, že musíme ještě udělat tohle a támhleto a že tadyto už by taky chtělo…?
Nejsme to nááááááhodou jen my samy, kdo si na sebe klade padesát milionů povinností? A proč? Aby přišel manžel z práce, poplácal nás po rameni jakéže to jsme skvělé matky a hospodyňky? Opravdu to řekne? Všimne si toho vůbec? Záleží mu na tom vůbec?

Všimla jsem si, že když se snažím naplnit tu svou představu o dokonalé matce a hospodyňce, mají to se mnou v ten den mé děti opravdu těžké. Dožadují se pozornosti, ale já pořád jen vidím to, že doma musí být pořádek a musím udělat nějaký oběd. Já, ta nejhorší kuchařka na světě. Potom jsem frustrovaná, že mi to nejde a jsem na ně, kulantně řečeno, dosti nevlídná.

Ale pak jsou dny, kdy kašlu na dokonalost a v hlavě mám jediný cíl: SPOKOJENOST, svou i dětí. A proto sbalím našich pět švestek a jdeme ven.

Tady bych mohla skončit, venku v přírodě je přece vždycky fajn, však lesu je jedno, jestli mám doma uklizeno, ne?
To sice ano, ale jen na místech, kde jsme s dětma sami. Pokud je to třeba hřiště či mateřské centrum, kde jsou i další mámy se svýma dětma, pocit frustrace z nedokonalosti se začíná vkrádat znovu. Tady totiž nemusíme naplňovat jen své představy o dokonalosti, ale taky představy jiných matek.

Trápí nás, co si o nás pomyslí ti okolo

Však co si o tom pomyslí ostatní, že svému dítěti dávám něco, co není úplně v souladu s jejich přesvědčením o zdravé stravě? Co si pomyslí ostatní, když nechám své dítě jen tak pobíhat okolo a jíst písek a kamínky? Co si pomyslí ostatní, že ucpávám malé pusu dudlíkem? Co si pomyslí ostatní o tom, že jsem se k porodu neobtěžovala jet do porodnice?

Znáte to? Pokud ne, wau, máte můj obdiv. Já jsem právě v procesu. Učím se to neřešit.

Mým obrovským přáním totiž je, aby se mámy konečně jednou provždy SPOJILY. Ne aby se pomlouvaly, protože ty ostatní to nedělají tak dokonale jako ony.

Já se tudíž PŘIZNÁVÁM.

PŘIZNÁVÁM SE, že:

• Mám doma bordel. Ano, tomu se už ani nedá říkat slušně nepořádek. Uklízela bych ráda, ale ne se řvoucím dítětem u noh.
• Neumím vařit. Proto většinou nevařím. Vaří můj muž, umí to skvěle. Já se fakt snažím, ale nějak se to nelepší.
• Jsem příšerná hostitelka. Někdy mě nenapadne návštěvě ani dolít prázdnou sklínku.
• Svým dětem dávám sladkosti. Sama je totiž jím a přišlo by mi pokrytecké jim je nedat. Milujeme zmzlinu a jíme ji v létě skoro denně.
• Své děti nechávám padat a jíst je písek a kamínky. Myslím, že si mají zkusit vše, co je nezabije. A taky jsem líná jim to pořád vytahovat z pusy.
• Po svých dětem křičím. A pak se jim omlouvám. Mé nervy totiž nálož neustále křičících dvounožců prostě někdy nezvládají.
• A nedávno jedna má kamarádka byla v šoku, že mám v mražáku už rok placentu své dcery. Pořád jsem totiž nenašla vhodné místo, kam ji zakopat.

Ano, toto všechno PŘIZNÁVÁM. NEJSEM totiž dokonalá a bohužel nikdy nebudu.

Co vy, milé dámy? Umíte si přiznat své nedokonalosti?

Co kdybychom to zkusily všechny?

PŘIZNAT a PŘIJMOUT své nedokonalosti?

Věřím, že by se nám všem dost ulevilo.

Přestaly bychom se navzájem pomlouvat a konečně začaly být ty pravé SPOKOJENÉ MÁMY.

Spokojená máma = spokojené dítě = spokojená rodina = spokojený celý svět.

Je to v našich rukou, ženy. Tak šup šup ;-)

Přidejte se ke mě na Mámou na plný kule pro další inspiraci  ;-)