Co s krávou na Mont Blancu?

Už ani nevím, kdy se to stalo, že jsem začala bojkotovat všechna TAKHLE SE TO DĚLÁ.

Vždycky se ptám sama sebe, jestli existují i jiné cesty a způsoby, jak jisté věci dělat nebo dokonce jak žít.

Když mi někdo řekne, že něco NEJDE, vždycky mě zajímá, proč by to jako nešlo. Připadá mi, že se lidé lehce vzdávají. Že nehledají způsoby, jak by věci šly provést, ale že raději řeknou, že to nejde a šmitec. Nezabývají se tím dále.

Jenže nevím jak vy, ale tohle já mam problém přijmout.

Trocha historie :)

To bylo tak… Na střední jsem ještě normální systém uznávala, to mě tehdy ani nenapadlo, že jde něco dělat jinak a tak jsem šla klasicky na výšku. Co taky jiného po gymplu.

Už na výšce jsem ale zjistila, že je to blbost. Celé dny jsem trávila ve škole učením nesmyslů a život mi utíkal. Vydržela jsem to tři měsíce. Ve chvíli, kdy mě učitelka začala prudit s tím, že nedám zápočet, když mám špatnou techniku běhu, už jsem ten absurdistán nevydržela.

Někomu by se to mohlo zdát jako zbabělství, ale já to brala tak, že potřebuju skutečný život a ne nějakou vysokou, kde se naučím jen spoustu teorie.

Nechtěla jsem být jedna z těch, která vyleze výšku a najednou zjistí ve 26 letech, že nic neumí. Proto jsem šla raději do práce a výšku si dodělala bokem. Abych neztrácela čas, chápejte.

Jsem ale taky jedna z těch, co v práci nikdy moc nevydrželi. Vždycky mě všechno bavilo jen pár měsíců, než jsem se naučila vše, co jsem k dané práci potřebovala umět a pak to začala být nuda, když jsem narazila na strop. Tady by si zase někdo mohl říct, rozmazlená holka. Já to brala tak, že jsem jako houba a ta potřebuje nasát co nejvíce zkušeností.

Odcestovala jsem pak do cizí země, kde bylo vše nové, kultura, lidi, jazyk, pracovní zkušenosti, …

Pořád bylo co se učit, kam růst, život byl zábavný.

S dětma to ještě vygradovalo

A pak přišly děti a já si najednou více než kdy dříve uvědomila, že teď jim jdu příkladem a že jim musím předat to nejlepší ze sebe a světa. Aby chápali, že život je především hra, ne boj, a že nemusí jen přežívat, ale mohou jej žít a to hodně, hodně naplno.

Začala jsem uvažovat, jestli je ten běžný život v módu „takhle se to dělá“ to, co chci aby znali?

Došla jsem k závěru, že ne. Chci, aby věděli, že když budou usilovat o to, co v životě chtějí, mohou to mít a chci taky, aby věděli, že život mají jen a pouze ve svých rukách, aby se nestavěli do role obětí, jako to dělá valná většina lidí, kteří si myslí, že se jim život jen tak nějak děje a že je to vlastně jen náhoda.

Začněme u sebe

No a protože příklady táhnou, nezbývalo než se zamyslet co JÁ SAMA vlastně chci, jaký život chci prožít.

Jak by měl vypadat můj ideální den? Jaké mám vlastně talenty a jak by se tyto daly použít, abych byla paní svého času?

S jakýma lidma se chci stýkat a čím chci plnit svůj čas? Co mě dělá šťastnou a co naopak vůbec? Co mi energii dodává a co mi ji naopak žere? Co je to, co bych ráda dělala i zadarmo? Co mě baví tak, že to dělám jen pro tu činnost samotnou, ne jen pro výsledek?

Musela jsem pomalu začít odkrývat vrstvy toho, co na mě zanechalo okolí. Všechny jejich projekce toho, jak by měl můj život vypadat.

Kdybych nemusela nikomu nic dokazovat, kdybych už nikdy v životě nemusela pracovat, kdyby mě měli všichni rádi, jen proto, že jsem, čím bych byla? Co bych dělala?

Teď asi čekáte, že vám řeknu, že na všechny své otázky už znám odpověď a že už jsem se našla.

Faktem je, že ještě pořád neznám odpovědi na všechny ty otázky. Ale cítím, že už tam skoro jsem, že už je mám všechny na dosah, jak krůček po krůčku zjištuju to, co jsem jako malá věděla, ale časem jsem na to všechno pod vlivem působení okolí zapomněla.

Mám vypozorováno, že v tomhle rozhodně nejsem jediná a že to tak má spousta lidí.

A já tu dnes jsem jako posel dobrých zpráv. Faktem je, že nemusíme všichni žit uniformní život, jaký nám byl předurčen.

Je možné, abychom žili tak, jak chceme.

A my, mámy, máme dokonce skoro povinnost žít tak jak chceme, protože to tím ukazujeme svým dětem. To na nás leží budoucnost naší země. To my ukazujeme dětem, jak žít.

Často slyším lidi říkat: JÁ BYCH CHTĚL/A. 

A na to já se ptám: OK A CO PRO TO DĚLÁŠ?

Většinou slyším právě, že něco nejde, jak už jsem zmínila výše. Ale ve skutečnosti se nám jen nechce opustit naše pohodlí, byť nejsme úplně spokojeni a šťastní, ale změna? Ta je ještě horší a navíc nejistá a máme z ní strach.

To naše pohodlí máme rádi. Pohodlí je příjemné. V pohodlí se nemusíme moc snažit. Všechno už je tak, jak známe. Žádné novoty, žádné změny.

Jenže pohodlí je to, co nás zabíjí. Zabíjí naši spokojenost. Pohodlí je opak spokojenosti. Spokojení a nadšení jsme jen, když usilujeme o něco nového. Když rosteme.

Spousta lidí mi pořád říká, jaktože jsi pořád tak nadšená?

No protože pořád usiluju o něco dalšího a lepšího a když něco chci, jdu si za tím a pořád a pořád se učím nové a nové věci a rostu a rostu a zkouším, co funguje a co vůbec a už se nebojím dělat chyby, páč vím, že ty mě posouvají dále.

V životě jsem udělala tolik kravin, ale teď už ničeho nelituju. V tu chvíi jsem to prostě jinak neuměla a tak jsem se poučila a tady jsem. Máma, která podniká s dětmi na klíně a přitom má čas i na sebe a své koníčky. Nemá doma nonstop naklizeno a navařeno, ale hej? Od čeho doma bydlíme čtyři?

Proč bych měla uklízet, když děti spí? Co je to za nesmysl? To je čas pro mě a pro můj relax, nebo budování svého podnikání a tudíž mé svobody. To je můj cíl, to je to, co chci. Ale nečekám, až mi to spadne shůry, ale JDU si za tím. A to samé doporučuji všem.

Záchranářský syndrom?

Mám v sobě ještě trochu záchranářského syndromu. Ráda bych všechny zachránila , ale faktem je, že to já bohužel nemohu. To musí každý sám. Já vás mohu akorát navést, ukázat, poradit, pomoct, ale jen těm, kteří skutečně chtějí a jsou odhodlaní.

Nedávno jsem četla jeden citát, který mě zaujal:

Pomáhat těm, co nechtějí, je jako tahat krávu na Mont Blanc. Třeba se to i podaří, ale co s krávou na Mont Blancu?

A proto vám, přátelé, přeji, abyste každý našel odvahu vydat se na tu svoji cestu naplněného života ve své režii, páč co je víc? Času tady máme jen omezeně, tak jej využijme naplno.

 

 

 

 

 

Jsem žena, která zbožňuje život, máma dvou malých míšených dětiček, veliká milovnice Turecka, bloggerka a svobodná podnikatelka a o tom všem píšu upřímně a s humorem sobě vlastním :) Více o mně se můžete dočíst tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.