A mluví tvoje děti česky?

„A mluví tvoje děti česky?“

I takovou otázku někdy dostávám a přiznávám, že mě vždycky pobaví. Většinou odpovídám, že vzhledem k tomu, že mí rodiče zvládají krom češtiny maximálně slovenštinu, bych si fakt nelajzla, aby nemluvili.

Považuji za svou krásnou povinnost a veledůležitou misi svým dětem předat nejen znalost češtiny, ale i lásku k ní.

Nevím totiž jak vy, ale já češtinu miluju – všechny naše zdrobněliny, zkomoleniny, vychytávky, novotvary i patvary, přechodníky i rozchodníky, ok, to poslední asi ne, zkrátka si myslím že by byl hřích děti o tento úžasňácký jazyk připravit, no ne?

Jak tedy ty mé příšerky vlastně mluví či nemluví? Jak na ně mluvím já, jak muž? Jak spolu mluvíme všichni doma? Rozumí svému okolí? A co třeba angličtina?

Otázky máme položeny, hurá na odpovědi.

Volba toho, jak na děti budeme s mužem mluvit byla jasná už od začátku, když jsme ještě žili v Turecku. On je Turek, bude na ně mluvit, jak mu zobák narostl a já jsem Češka a budu dělat přesně to samé.

To znamená, každý z nás svou mateřštinou. Došli jsme k tomu, že jedině tak můžeme dětem předat jazyk opravdu kvalitně, vzhledem k tomu, že ani já ani muž nevládneme jiným jazykem opravdu dokonale.

Spolu jsme tehdy mluvili, jak já to nazývám, „naší angličtinou“, ale oproti tomu, jak mluvíme dnes to bylo tehdy ještě srozumitelné nezúčastněným.

Dnes je to tak, že žijeme v Česku, muž na mě mluví turecky, prý abych ten jazyk nezapomněla, ale já ho podezřívám, že je prostě jen líný používat angličtinu.

A já? Já na něj mluvím tak šílenou hatlapatilkou, že mi rozumí už jedině on. Co zvládám řeknu turecky, někdy to proložím angličtinou a někdy naopak a aby to nebyla nuda, tak když mě naštve, nemluvím vůbec anebo jen sama se sebou – česky (a někdy i sprostě ;-)).

Náš starší čtyřleťák už přirozeně zvládá jazyky oba. Přestože žijeme tady, turečtinu od malička miluje a využívá jakékoliv příležitostí jí promluvit. Krásně přepíná podle toho s kým mluví, jde mu skvěle rozumět a dokonce semtam funguje jako tatínkův překladatel.

Ten se totiž česky nikdy pořádně nenaučil. Řekla bych, že nenašel pořádnou motivaci, když ji ani v práci ani doma nepotřebuje.

Mladší dvouleťačka je asi po něm trošku lenoch, páč česky to zvládá skvěle, ale turecky se ji mluvit nechce a když už něco řekne, tak jen sem tam slůvko dvě.

Rovnováha je základ :-)

Taky proto, že žijeme tady se i já snažím doma mluvit více turecky, pouštíme jim turecké písničky a pohádky a celkově se snažíme trochu vyrovnat nedostatek minoritního jazyka.

Tuto zimu máme navíc v plánu strávit v teplých krajinách na jihu Turecka a já jen doufám, že se naše malá princezna konečně rozmluví a zároveň, že pak pro změnu zase nebude lenošit s češtinou.

Jedeme „pouze“ bilingvně, ale …

My tedy vychováváme děti pouze bilingvně, angličtinu mají jen pasivně ode mně a maximálně nějakých pohádek na YouTube.

Znám ale spoustu rodin, kde ději mají tři, čtyři jazyky a bravurně to zvládají.

Pamatuji si jednu malou holčičku, kterou jsem potkala, když jsem ještě těhotná pracovala v jednom tureckém hotelu, maminku měla Italku, tatínka myslím Holanďana, mluvili spolu anglicky a žili v Lucembursku. Děvčátko tedy ve svých čtyř letech mluvilo plynně třemi jazyky a mělo zrovna nastupovat do školky, kde se mluvilo jazykem čtvrtým. Klobouk dolů.

Limity jen a jen v hlavě :-)

Je to pro mě jen důkaz toho, že limity máme v podstatě opravdu jen v naší hlavě, a že kdybychom se tak neomezovali, dokázali bychom nepředstavitelné.

Stejně tak je třeba nepodceňovat naše děti, zvládnou totiž daleko víc, než si my rodiče vůbec dokážeme připustit. :-)

PS: Znám i rodinky, které vytvářejí bilingvní výchovu uměle, kde jeden z rodičů mluví na děti jiným, než mateřským jazykem a musím řct, že jim fakt fandím a mají můj obdiv. :-)

A jak to máte s jazyky doma vy? Kdo jak na děti mluví? A pokud jste oba Češi, dáváte dětičky už od malička do jazykových kroužků nebo to nechávát na později? ;-)

Mějte se,